Constitutional Court dismisses appeal for exhaustion of remedies in criminal proceedings. Stayer bypassed appeal to Constitutional Court. Court rejects violation of fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem Prostějov, Olomoucká 2613/4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2014 č. j. 9 To 505/2013-178 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 11. 2013 č. j. 2 T 188/2013-152, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2014, se stěžovatel - pro tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 24 měsíců.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížností napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro meritorní projednání ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost není přípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedenými prostředky se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí, vyjma návrhu na obnovu řízení, také mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění od 1. 1. 2013).

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).

Jak Ústavní soud vyslovil ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS - st. 38/14, z dikce ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tj. i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, je-li dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§ 265a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu; tato role mu nepřísluší.

Lze zdůraznit, že závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ustanovení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, ukládající soudní moci ochranu základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je povinen v intencích podaného dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích trestního řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi trestního procesu povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu řečené pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.

Závěry výše citovaného stanoviska Ústavního soudu jsou použitelné na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů, tj. po datu 17. 3. 2014 (sdělení č. 40/2014 Sb.). Ústavní stížnost v dotčené věci byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 3. 2014.

Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatel brojí pouze proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně, kterými byl v trestním řízení odsouzen za spáchání trestného činu krádeže, a nenapadá tak rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje - jak ukládá zákonná úprava. Z uvedeného je zřejmé, že za daného procesního stavu nebyly vyčerpány procesní prostředky k nápravě (dovolání v tomto případě ex lege nepřípustné nebylo). Ústavní soud dodává, že zde neshledal naplnění podmínek ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Z popsaných důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj