Constitutional Court dismisses appeal against criminal verdicts due to lack of evidence review authority.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem se sídlem Brno, Jaselská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 č. j. 3 Tdo 262/2014-31, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2013 č. j. 5 To 57/2013-498 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 10. 6. 2013 č. j. 68 T 4/2013-428, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a rovněž trest propadnutí věci. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí především proti skutkovým závěrům, o něž trestní soudy opřely svá napadená rozhodnutí. Poukazuje na celou řadu konkrétních důkazů provedených v průběhu trestního řízení, zejména v průběhu hlavního líčení, a tvrdí, že závěry, které z nich soudy vyvodily, jsou nelogické a v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Ve výsledku pak má stěžovatel za to, že soudy bezdůvodně odmítly jeho verzi předmětného skutku, podle které měl poškozeného usmrtit v sebeobraně a neúmyslně. Dále stěžovatel poukazuje na některé procesní vady, k nimž mělo dojít v průběhu hlavního líčení, zejména že mu soud neudělil tzv. poslední slovo ve smyslu § 217 trestního řádu.

u

Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlých z trestního řízení, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí trestních soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným trestními soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci

sp. zn. II. ÚS 2969/09

).

Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu soudní fáze trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně v napadeném rozsudku přesvědčivě a logicky odůvodnil, proč neuvěřil verzi stěžovatele, podle níž měl poškozeného zastřelit neúmyslně, v rámci obrany proti napadení nožem ze strany poškozeného. Tento soud přitom správně poukázal mj. na to, že stěžovatel v průběhu trestního řízení tuto svou verzi v některých důležitých detailech měnil, že znaleckým dokazováním nebyly na těle poškozeného zjištěny žádné známky zápasu a že při potyčce popisované stěžovatelem nemohlo dojít k tomu, aby byla střelná zbraň přiložena přímo na spánek poškozeného, případně jen několik milimetrů od hlavy, a navíc aby samovolně vystřelila.

Rovněž Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozhodnutí spolehlivě vypořádal s námitkami stěžovatele zahrnutými do jeho odvolání, které pak stěžovatel v podstatě shodně zopakoval v ústavní stížnosti (přestože námitce týkající se absence řádného poučení jedné ze svědkyň tento soud vyhověl a posoudil výpověď této svědkyně jako absolutně neúčinný důkaz). Vrchní soud v Olomouci dále uznal, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli právo tzv. posledního slova podle § 217 trestního řádu a místo toho spojil závěrečnou řeč a poslední slovo do jednoho proslovu stěžovatele, avšak správně dovodil, že toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby mělo významnější vliv na řádné objasnění věci nebo na právo obhajoby stěžovatele. Vrchní soud v Olomouci se rovněž řádně vypořádal i s dalšími procesními námitkami stěžovatele.

Závěrem proto musí Ústavní soud konstatovat, že napadená rozhodnutí trestních soudů nevykazují žádné nelogické závěry, které by byly v zásadním rozporu s provedeným dokazováním. Neexistuje tedy žádný důvod ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soud