Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to meet mandatory lawyer representation requirements.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 697/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 15 Co 527/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. 41 C 174/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V podání, označeném jako ústavní stížnost, stěžovatel tvrdí, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená v ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody, spočívající ve vzniku nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 31a ve spojení s ustanovením § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh její základní náležitosti nesplňuje, jmenovitě ignoruje požadavek povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem (§ 30 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Z vnitřní evidence Ústavního soudu se podává, že stěžovatel inicioval v minulosti desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na nutnost být zastoupen advokátem. Ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 2576/14

,

sp. zn. II. ÚS 2577/14

a

sp. zn. I. ÚS 2571/14

se tak stalo v době bezprostředně předcházející podání ústavní stížnosti nyní posuzované (a to ve dnech 1., 4. a 12. září 2014). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.

Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

V souladu s konstantním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatele advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl.

Pro úplnost stojí za zaznamenání, že obdobný postup zvolil Ústavní soud ve vztahu k jinému podání stěžovatele (doručenému téhož dne jako ústavní stížnost tato), jejž odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2014

sp. zn. IV. ÚS 3087/14

.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj