Constitutional Court dismisses appeal on court costs as ordinary civil court decisions fall outside constitutional review scope.

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Hnutí DUHA - Friends of the Earth Czech Republic, IČ 155 47 779, se sídlem Brno, Údolní 33, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Ve Svahu 531/1, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2014, č.j. 8 A 203/2013-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11; v čl. 35 odstavci 1; v čl. 36; v čl. 37 odstavci 3 a v čl. 38 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě a v čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, a v čl. 2 odstavci 2 a v čl. 9 odstavci 2 Arhuské úmluvy.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo zastaveno řízení v právní věci stěžovatele (výrok I.); žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.); a žalobci bude vrácen soudní poplatek (výrok III.).

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že je spolkem, který byl dle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, účastníkem tří správních řízení, v nichž si Správa národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava udělilo výjimku. K podnětu stěžovatele Ministerstvo životního prostředí tato rozhodnutí dne 29. července 2013 zrušilo (č.j. 872/510/2013-2 PŘ 1,2,3/13, 52253/NEV/13). Toto rozhodnutí napadla správa národního parku rozkladem ze dne 13. srpna 2013, o němž ministr ani po několika měsících nerozhodl. Proto podal stěžovatel dne 18. prosince 2013 žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Teprve v návaznosti na to ministr o rozkladu rozhodl, a proto stěžovatel vzal správní žalobu zpět. Městský soud v Praze napadeným usnesením řízení zastavil, aniž by však stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom dovodil, že stěžovatel nebyl oprávněn podat správní žalobu, neboť žádná jeho práva nemohla být rozhodnutím v přezkumném řízení dotčena, a navíc nebyl to ani sám stěžovatel, který by rozklad podal. Proto nemohl být prodlením ministra zkrácen ve svých právech. S tím stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, a obsáhle dovozuje své hmotné právo na příznivé životní prostředí i svá procesní práva na včasné rozhodnutí, práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků i na ochranu vlastnictví. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud výrok o nákladech napadeného rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 A 20/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Stěžovatel založil svoji ústavní stížnost na prokazování svojí aktivní legitimace k podání správní žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, neboť právě její nedostatek měl odůvodnit nepřiznání náhrady nákladů. Ústavní soud se přitom ve své judikatuře rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení, a jeho reflexí na zachování práva na spravedlivý proces již mnohokrát zabýval, a opakovaně se k zasahování do této rozhodovací činnosti obecných soudů staví značně zdrženlivě. Proto Ústavní soud k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např.

sp. zn. I. ÚS 30/02

,

sp. zn. IV. ÚS 303/02

,

sp. zn. III. ÚS 255/05

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a jejich nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např.

sp. zn. I. ÚS 457/05

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (

sp. zn. III. ÚS 667/07

,

sp. zn. II. ÚS 304/08

,

sp. zn. I. ÚS 1690/09

); okolnosti těchto případů jsou však od projednávaného případu odlišné.

V projednávaném případě měl Městský soud v Praze před vydáním napadeného usnesení k dispozici vyjádření žalovaného ke správní žalobě (č.l. 31-33) i správní spis ministerstva. Ač soud disponoval těmito podklady, s ohledem na dispoziční zásadu byl, pro vydání napadeného usnesení, rozhodující krok stěžovatele - zpětvzetí správní žaloby. Ani tato skutečnost však není způsobilá zabránit soudu seznámit se natolik důkladně s okolnostmi případu, aby tyto v rozhodnutí o náhradě nákladů nezohlednil.

Jakkoliv je výše nákladů, které stěžovateli v souvislosti se správní žalobou vznikly pro stěžovatele nezanedbatelná (stěžovatel požadoval na náhradě nákladů částku 12.200,- Kč), nemění tato skutečnost nic na výše popsaném přístupu Ústavního soudu k přezkumu náhradových rozhodnutí.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu