Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair cost allocation in criminal civil proceedings under Czech Criminal Procedure Code.

Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. S., právně zast. Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem se sídlem nám. Republiky 30, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 č. j. 12 To 357/2013-1105, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Rakovníku, a 2) PRIVAMED Healthia s. r. o., IČ: 26397943, se sídlem Plzeň, Kotíkovská 19, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl o jeho povinnosti jakožto odsouzeného nahradit poškozené společnosti PRIVAMED Healthia s. r. o. náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 30/2010.

II. Z ústavní stížnosti a přiloženého usnesení zjistil Ústavní soud následující:

Usnesením Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 6. 2013 č. j. 2 T 30/2010-1054 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti náklady ve výši 297.102,- Kč, vzniklé přibráním zmocněnce v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody v trestním řízení. Vzhledem ke splnění podmínek předvídaných v § 155 odst. 4 a § 154 odst. 1 trestního řádu (tj. návrh byl podán včas, stěžovateli byla uložena povinnost uhradit náhradu škody a rozhodnutí v trestní věci je pravomocné) okresní soud návrhu poškozené společnosti vyhověl.

Následně krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností, částečně vyhověl stížnosti stěžovatele a rozhodl tak, že napadené usnesení okresního soudu zrušil a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku ve výši 197.391,- Kč. Krajský soud změnu výše částky odůvodnil tím, že okresní soud porušil zásadu zákazu reformace in peius a s ohledem na již předcházející řízení sám o výši škody rozhodl, přičemž snížení částky odůvodnil též tím, že ne všechny vyúčtované úkony zmocněnce skutečně souvisely s účelným uplatněním práva na náhradu škody, zejména ten návrh, který přišel soudu až poté, co byla podána stížnost odsouzenými. Dále svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že některé nároky poškozený dostatečně soudu nedoložil, a proto o nich nemohlo být rozhodováno.

III. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavních práv, neboť se soudy v adhezním řízení, stejně jako v celém trestním řízení, vůbec nezabývaly tím, zda náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení byly uplatněny účelně, jak předvídá § 154 a § 155 trestního řádu. Konstatuje, že ve věci náhrady škody se neprovádělo žádné složité dokazování, jakékoli procesní úkony se jevily jako nadbytečné, zmocněnec byl celou dobu vesměs pasivní a nemusel se účastnit všech úkonů trestního řízení, navíc poškozený sám uplatnil svůj nárok v rámci formuláře "Poučení poškozeného".

Dále stěžovatel namítá, že došlo zbytečně ke změně zmocněnce, přičemž každý ze zmocněnců si účtoval náklady řízení. Stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 2777/11

ze dne 27. 12. 2011 a domnívá se, že závěry v něm vyslovené nebyly v jeho věci respektovány.

IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud shledal, že z pohledu ústavního pořádku aplikoval obecný soud podústavní právo způsobem, který nevyvolává pochybnosti. Krajský soud vyšel z ústavně konformní interpretace ustanovení § 154 odst. 1 a § 155 odst. 4 trestního řádu a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil. Je tak jasné, jakými úvahami byl veden při stanovení povinnosti stěžovateli.

Ke stěžovatelově námitce, že náklady na přibrání zmocněnce nebyly vynaloženy účelně a soudy tuto okolnost dostatečně nezvážily, lze uvést:

V posuzovaném případě krajský soud dostatečně posoudil činnost zmocněnce dle pravidel stanovených trestním řádem, ale také dle kritérií vyslovených v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nález

sp. zn. II. ÚS 289/12

). Navíc i s touto polemikou stěžovatele se krajský soud v rámci odůvodnění rozhodnutí vypořádal.

Proto lze uzavřít, že obecný soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak adekvátně aplikoval příslušná zákonná ustanovení trestního řádu. Tento svůj postup také dostatečně popsal v odůvodnění. Napadané rozhodnutí o povinnosti stěžovatele hradit náklady poškozené společnosti vynaložené k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické nebo zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Nejde tudíž o rozhodnutí, které by způsobilo porušení stěžovatelových základních práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 dost. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu