Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to lack of prior appeal under criminal procedure subsidiarity principle.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sokolská tř. 21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2014 sp. zn. 3 To 116/2014 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. ledna 2014 č. j. 2 T 236/2013-238, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 16. září 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že proti napadeným rozhodnutím nepodal dovolání, neboť dle jeho názoru nebyl dán žádný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a proto by podání dovolání bylo zcela zbytečné, neúčelné a vedoucí jen ke zvyšování nákladů řízení.

3. Ústavní soud musí nicméně zdůraznit, že ve své judikatuře přísně ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán a jakékoliv "dvojkolejné" rozhodování je tedy z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve svém stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb.)]. Na jeho závěry lze pro podrobnosti odkázat. Výrok tohoto stanoviska pléna pak zní: "Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." Je tedy zjevné, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovy úvahy stran neúčelnosti podání dovolání na tomto závěru nemohou nic změnit. Pro úplnost však lze doplnit, že sám stěžovatel spatřuje neústavnost napadených rozhodnutí v existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry přijatými obecnými soudy. Takové pochybení je však obecně bráno jako spadající pod dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a Nejvyšší soud se námitkami, týkajícími se tzv. extrémního rozporu, zásadně zabývá (z poslední doby lze toliko pro ilustraci jmenovat např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014 sp. zn. 5 Tdo 717/2014 nebo ze dne 29. července 2014 sp. zn. 6 Tdo 739/2014).

4. Stěžovatel rovněž namítal existenci okolností ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odůvodňujících mimořádnou přípustnost jeho ústavní stížnosti i přes nesplnění výše uvedených podmínek. Takto mimořádný zásah Ústavního soudu měl být odůvodněn svévolným porušením stěžovatelových procesních ústavních práv. S tímto názorem však Ústavní soud nesouhlasí. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci, a to ani před obecnými soudy, očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv. Naplnění této podmínky Ústavní soud spojuje pak s případy, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 16/96

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 1, str. 325, a nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 1/98

, publikovaný pod č. 281/1998 Sb.), anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost (nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 89/94

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 2, nález č. 58, str. 151 a násl.), případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům (nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 38/95

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 5, nález č. 35, str. 283 a násl.), resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 322/96

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 9, nález č. 127, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. III. ÚS 467/98

, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 31, str. 221 a násl.). Žádné obdobné okolnosti se však ve stěžovatelově případě neobjevily a případná tvrzená svévole obou obecných soudů mohla být efektivně napravena v řízení o dovolání. Ústavní soud tedy neshledal splnění podmínek pro projednání ústavní stížnosti.

5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. září 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu