Constitutional Court dismisses constitutional complaint against Supreme Court's denial of litigation costs as manifestly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti 1/ Josefa Štorka, 2/ Marie Ramírezové, obou zastoupených JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, směřující proti výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013 č. j. 28 Cdo 1454/2013-456, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé ústavní stížností brojí proti shora označenému výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu, v jehož důsledku mělo dojít k porušení jejich základních práv garantovaných ustanoveními čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V řízení, ve kterém se žalobce (Okresní stavební podnik Beroun, státní podnik v likvidaci) domáhal určení, že se neobnovuje vlastnické právo stěžovatelů a další žalované k restituovaným nemovitostem, Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce a současně ústavní stížností napadeným výrokem rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Napadený výrok odůvodnil Nejvyšší soud tak, že "přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujících v podstatě to, co již bylo těmito účastníky řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů".

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že dovolacím soudem předložené odůvodnění nákladového výroku ve smyslu závěrů jimi odkazovaných nálezů (

sp. zn. IV. ÚS 323/05

,

I. ÚS 191/06

,

I. ÚS 401/06

a

I. ÚS 188/08

) není možno považovat za ústavně konformní. Z citovaného odůvodnění totiž dle názoru stěžovatelů není vůbec zřejmé, proč by právní povaha projednávané věci, respektive obsah jejich vyjádření k předmětnému dovolání, měl být důvodem odepření náhrady nákladů řízení. Stěžovatelé v této souvislosti připomínají dlouhotrvající charakter daného právního sporu a současně skutečnost, že ve vyjádření k dovolání systematicky a jednotlivě reagovali na veškeré námitky dovolatele. Pro aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu proto nebyl v daném případě žádný relevantní důvod.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je otázka, zda Nejvyšší soud neporušil základní práva stěžovatelů, pokud (toliko na základě citovaného odůvodnění) nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů dovolacího řízení.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn. I. ÚS 653/03

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 33, s. 189 nebo usnesení ve věci

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, s. 307).

Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, kdy úvaha soudu je důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení. Ještě větší zdrženlivost vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování § 150 občanského soudního řádu, tedy ustanovení, které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě.

Přestože Ústavní soud vnímá, že se Nejvyšším soudem podané odůvodnění nákladového výroku pohybuje na samé hraně přezkoumatelnosti, nemá-li v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu k soudu dovolacímu (jenž rozhodoval o mimořádném opravném prostředku dovolatele), tedy stavět se do pozice, jež mu v žádném případě Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.

Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, totiž případné pochybení obecného soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatelů vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující jenom proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatelé existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, a její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu tedy v dané věci zjevně chybí.

Z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto návrh stěžovatelů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Pro úplnost je namístě uvést, že ačkoliv stěžovatelé - striktně vzato - nepředložili speciální plnou moc, Ústavní soud z důvodů procení ekonomie - za situace, kdy bylo zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět - stěžovatele nevyzýval k odstranění této formální vady podání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu