Constitutional Court dismisses exexecutor's complaint as unqualified, ruling they act as state authority not party.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti navrhovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, adresa Sadová 15, 695 01 Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, 695 01 Hodonín, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 761/2013 ze dne 17. února 2014, sp. zn. 12 Co 762/2013 ze dne 17. února 2014, sp. zn. 12 Co 759/2013 ze dne 17. února 2014, sp. zn. 12 Co 758/2013 ze dne 17. února 2014, sp. zn. 12 Co 756/2013 ze dne 17.

února 2014, sp. zn. 12 Co 747/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 753/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 744/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 741/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 738/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 712/2013 ze dne 17. února 2014, sp. zn. 12 Co 826/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 823/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 822/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 821/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 820/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 818/2013 ze dne 7.

února 2014, sp. zn. 12 Co 819/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 817/2013 ze dne 7. února 2014, sp. zn. 12 Co 859/2013 ze dne 28. února 2014, sp. zn. 12 Co 1077/2013 ze dne 26. února 2014, sp. zn. 12 Co 870/2013 ze dne 26. února 2014, sp. zn. 12 Co 874/2013 ze dne 26. února 2014, sp. zn. 12 Co 869/2013 ze dne 26. února 2014, sp. zn. 12 Co 863/2013 ze dne 26. února 2014, sp. zn. 12 Co 840/2013 ze dne 26. února 2014, sp. zn. 12 Co 800/2013 ze dne 26. února 2014, a sp. zn. 12 Co 798/2013 ze dne 26. února 2014, a proti výrokům II. usnesení soudního exekutora Mgr.

Kamila Brančíka, Exekutorský úřad Hodonín č. j. 007 EX 3088/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3087/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3092/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3091/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3094/13-4 ze dne 18. 10. 2013, č. j. 007 EX 3075/13-4 ze dne 16. 10. 2013, č. j. 007 EX 3098/13-4 ze dne 18. 10. 2013, č. j. 007 EX 3074/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3080/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3083/13-4 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 007 EX 3195/13-2 ze dne 07. 10. 2013, č. j. 007 EX 728/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 727/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 753/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 869/13-4 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 897/13-4 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 925/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 908/13-4 ze dne 14. 11. 2013, č. j. 007 EX 919/13-4 ze dne 15. 11. 2013, č. j. 007 EX 705/13-4 ze dne 11. 11. 2013, č. j. 007 EX 994/13-5 ze dne 27. 11. 2013, č. j. 007 EX 1051/13-6 ze dne 7. 11. 2013, č. j. 007 EX 992/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 988/13-4 ze dne 7. 11. 2013, č. j. 007 EX 995/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 990/13-4 ze dne 7. 11. 2013, č. j. 007 EX 999/13-4 ze dne 8. 11. 2013, č. j. 007 EX 998/13-4 ze dne 8. 11. 2013, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4.

čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy České republiky s dále čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 Listiny, čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel navrhl kromě usnesení odvolacího soudu i zrušení dalších v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a současně navrhl zrušení tohoto ustanovení.

3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti a v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení. Svými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor ve výrocích I. rozhodl o tom, že exekuce specifikované v jednotlivých usneseních se zastavují podle bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen o. s. ř.). V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky II.). Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou. V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situaci, v níž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu.

6. Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci odlišnou.

7. Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle § 251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl. II). Bod 4, čl. II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů. Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb.

8. V dané věci soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372).

9. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci.

10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 3. září 2014

Jiří Zemánek v. r.

soudce zpravodaj