Constitutional Court dismisses appeal claiming violation of property rights regarding Schwarzenberg restitution law.

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Elisabeth Pezoldové, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 28 Cdo 3412/2013-319, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 12 Co 1/2012-279, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. září 2011, č. j. 5 C 4/2007-211, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 8. září 2011, č. j. 5 C 4/2007-211, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení, že nemovitosti blíže specifikované ve výroku I. jsou "ve vlastnictví pozůstalosti JUDr. Adolfa Schwarzenberga", zemřelého dne 27. února 1950, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. dubna 2013, č. j. 12 Co 1/2012-279, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal odvolání žalobkyně důvodným, když v prvé řadě dovodil, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Určovací žaloba v případě stěžovatelky totiž není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany. K tomu podotkl, že nelze obcházet smysl restitučního zákonodárství určovací žalobou a nelze se tedy účinně domáhat - cestou obecných předpisů - ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před dnem 25. únorem 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ve shodě s judikaturou obecných soudů dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou (dále též "Lex Schwarzenberg") dnem 13. srpna 1947. Odvolací soud k tomu dále dodal, že žalobkyně zůstává účastníkem řízení v dědictví po právním předchůdci žalobkyně JUDr. Adolfu Schwarzenbergovi, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 54 D 97/2006, které ještě probíhá, avšak JUDr. Adolf Schwarzenberg nebyl již v době své smrti (27. února 1950) evidován jako vlastník nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a nemohl s nimi disponovat.

4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 28 Cdo 3412/2013-319, odmítnuto jako nepřípustné, neboť odvolací soud se při posuzování věci neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu.

II. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Podstatným obsahem ústavní stížnosti je především polemika s jednotlivými ustanoveními Lex Schwarzenberg, který považuje za protiústavní, a to z pohledu tehdejších i současných zákonů. Stěžovatelka dále nesouhlasí s aplikací obecného zákazu obcházení restitučních předpisů vysloveného mj. Ústavním soudem, neboť podle jejího názoru nedopadá na skutkovou situaci zůstavitele JUDr. Adolfa Schwarzenberga. Rovněž zpochybňuje závěry vyplývající ze stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05. Obecným soudům pak vytýká, že rozhodly bez meritorního projednání žaloby, pouze s odkazem na judikaturu, aniž by zjišťovaly skutkový stav a prováděly dokazování. Pokud odvolací soud vycházel ze skutkového stavu a právních závěrů, které soud prvního stupně neučinil, porušil tím, podle názoru stěžovatelky, zásadu dvojinstančnosti řízení. Soudy dále nevyložily, popř. nepřihlédly k argumentaci stěžovatelky a neprovedly jí navržené důkazy, pročež jsou soudní rozhodnutí pro své závažné procesní vady nepřezkoumatelná a navíc jsou založena na nesprávném a neúplném skutkovém zjištění. Dále brojí proti závěrům obecných soudů ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení a vytýká jim přílišný formalismus v rozhodování. Zdůrazňuje, že její právní předchůdce JUDr. Adolf Schwarzenberg nikdy vlastnické právo nepozbyl, jeho vlastnické právo nemohlo být dotčeno ani Lex Schwarzenberg, neboť tento zákon byl a je protiústavní.

III. 6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud již v minulosti v řadě případů, a to přímo v řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, potvrdil ústavněprávní konformitu výkladu, že k přechodu majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na český stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. (srov. např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 129/94

,

I. ÚS 206/97

,

IV. ÚS 207/97

,

I. ÚS 289/97

,

II. ÚS 289/97

,

III. ÚS 289/97

,

III. ÚS 122/02

a

III. ÚS 538/03

,

IV. ÚS 739/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud projednával již několikrát ústavní stížnosti založené na obdobných argumentech, lišící se toliko v předmětu nároku (srov. např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 130/09

či

IV. ÚS 170/09

), a dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, když s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 určovací žalobu zamítly (např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 267/07

,

II. ÚS 2491/08

,

II. ÚS 208/09

,

III. ÚS 791/09

a

IV. ÚS 739/09

,

IV. ÚS 170/09

,

IV. ÚS 130/09

, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

9. Od výše uvedeného hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, a proto na závěry vyplývající z citovaných rozhodnutí ve stručnosti odkazuje.

10. Pokud stěžovatelka poukazovala na to, že obecné soudy rozhodly bez meritorního projednání věci, nezabývaly se jejími skutkovými tvrzeními a neprováděly dokazování, je třeba z procesního hlediska připomenout charakter žaloby na určení podané podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Základním předpokladem úspěšnosti žaloby na určení je existence naléhavého právního zájmu. Jestliže obecné soudy mj. i na základě předchozí judikatury nedospěly k závěru, že stěžovatelka má na určení naléhavý právní zájem, nemohly se podanou žalobou zabývat ani po věcné stránce a tedy provádět skutková zjištění a dokazování. V tomto směru nelze argumentaci stěžovatelky přiznat opodstatnění.

11. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu