Constitutional court dismisses judge's ex officio appeal as inadmissible due to lack of standing.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkěm Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 3. 2014 č.j. 18 Nc 9156/2009-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny a právo k majetku podle jejího čl. 11.

Spolu s touto ústavní stížností stěžovatel podal jedenáct stížností dalších, směřujících (co do výroku i odůvodnění) proti identickým rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích, kterými se v jednotlivých případech mění exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem jako soudním exekutorem (výrok I.) a jimiž je dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok II.)

Vzhledem k tomu, že o nich již Ústavní soud rozhodoval, není třeba rekapitulovat řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí ani obsah těchto stížností, a postačí zaznamenat podstatnou část dříve vyjádřené argumentace, o niž se opírá závěr, že stěžovatel není ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k podání této ústavní stížnosti oprávněn.

Pro posouzení aktivní legitimace soudního exekutora je zde odkazováno na stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06; ačkoli bylo rozhodováno o nákladech exekučního řízení, nedošlo rozhodnutím soudu k přímému zásahu do práv stěžovatele, protože zde nerozhodoval o nákladech svých, nýbrž o nákladech dosavadního exekučního řízení, které vznikly dříve pověřenému soudnímu exekutorovi, pročež na něj nelze nahlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti občanskoprávních exekucí. Pak dochází k užití stanovisko Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, podle kterého "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury" (viz usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1756/14

, resp.

sp. zn. I. ÚS 1758/14

ze dne 14. 7. 2014).

S ohledem na tyto závěry Ústavní soud i v nyní posuzované věci ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, a to soudcem zpravodajem a bez ústního jednání podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

Vladimír Kůrka v. r.

soudce zpravodaj