Constitutional Court dismisses appeal claiming trial court violated rights by ignoring alibi and expert evidence.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a criminal defendant against lower court rulings. The applicant argued that the courts failed to address his alibi defense and relied on flawed expert testimony regarding a damaged vehicle. The Court determined that mere disagreement with factual findings does not constitute a violation of constitutional rights, as the lower courts conducted a proper and thorough investigation.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a court of last instance for ordinary legal questions and will not intervene unless there is an extreme discrepancy between evidence, factual findings, and legal conclusions indicating arbitrariness.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, se sídlem Sokolovská 25, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 3 T 104/2010, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 9 To 88/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1181/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2012, sp. zn. 3 T 104/2010 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečinem poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 9 To 88/2013 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1181/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.
Stěžovatel se cítí být nevinný a napadá správnost skutkových zjištění obecných soudů. Zejména namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho alibi, a upozorňuje také, že znalec zkoumající poškozené vozidlo jej neměl přistaveno k přímému ohledání. Stěžovatel také tvrdí, že svědectví svědků ve věci jsou nepravdivá.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8, městský soud a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městské státní zastupitelství v Praze vyjádřilo názor, že se stěžovatelem uplatňovanými námitkami se již obecné soudy v řízení vypořádaly a že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Nejvyšší soud toliko odkázal na str. 3-5 svého usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 104/2010 (dále jen "spis obvodního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jak si Ústavní soud ze spisu obvodního soudu ověřil, obecné soudy ke svým skutkovým závěrům dospěly po řádném a důkladném dokazování. Ze stěžovatelem kritizovaného znaleckého posudku je zřejmé, na základě jakých podkladů byl vypracován, a soudy rovněž nepominuly hodnotit stěžovatelovo "alibi" (srovnej str. 3-4 usnesení Nejvyššího soudu). Pokud stěžovatel tvrdí, že svědci ve věci vypovídali nepravdivě, jedná se o jeho obhajobu, která je ovšem rozporná s důkazy provedenými ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu