Constitutional Court dismissed appeal claiming unfair process over property law interpretation by lower courts.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the constitutional complaints filed by the Vajda plaintiffs against rulings from the Regional, Higher, and Supreme Courts. The plaintiffs argued that lower courts improperly interpreted the Building Ownership Act and failed to address evidence regarding violations of their rights. The Court determined that the lower courts acted within their authority, provided sufficient reasoning, and did not violate constitutional rights by concluding the disputed resolutions were not significant matters.
Regesto Legislator
Generato dall'IAZákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústava České republiky: Ústavní soud není vrcholem obecné soudní moci a zasahuje do rozhodování pouze tehdy, když obecné soudy porušily ústavně zaručená základní lidská práva.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Karla Vajdy a Danuše Vajdové, zastoupených Mgr. Martinem Lorencem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 421/2014-170 ze dne 19. března 2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 Cmo 14/2013-137 ze dne 18. července 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 35 Cm 91/2011-120 ze dne 3. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci sp. zn. 35 Cm 91/2011 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelů proti Společenství vlastníků jednotek X1, X2, X3 (dále jen "žalovaný") na určení neplatnosti usnesení shromáždění žalovaného, konaného dne 28. dubna 2011
- pod bodem II. ve znění: "ShVJ schválilo, že zápis shromáždění povede pan Petr Václavík",
- pod bodem III. ve znění: "ShVJ bylo schváleno rozdělení nákladů za revitalizaci domu a nezapočítání částky 1.895,- Kč paní Peterové, jako podíl z úhrady za uzavření úvěrové smlouvy, kdy tato částka bude paní Peterové vrácena v opravném vyúčtování za rok 2010",
- pod bodem IV. ve znění: "ShVJ schválilo rozúčtování cen služeb za rok 2010 na jednotlivé vlastníky jednotek",
- pod bodem IV. ve znění: "ShVJ byla schválena předložená účetní závěrka za rok 2010",
- pod bodem V. ve znění: "ShVJ bylo schváleno, že opravu chodníku za domem X3 našeho SVJ provede firma Topmont dle předložené cenové nabídky v celkové výši 189.742,- Kč"
a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Olomouci jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, změnil v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud jeho v záhlaví uvedeným usnesením odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatelé uvádějí, že základní otázkou, která byla obecnými soudy řešena, byla interpretace a aplikace zákonného ustanovení § 11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen "ZOVB"). Soudy se podle stěžovatelů k interpretaci dané normy opřely o judikaturu a při aplikaci této normy na daný případ došly k závěru, že se v případě stěžovatelů nejedná o důležitou záležitost. S tímto závěrem se stěžovatelé podle ústavní stížnosti neztotožňují a jsou přesvědčeni, že obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly uvedené zákonné ustanovení vadně. Pro tento svůj názor přinášejí podrobnější argumentaci.
Stěžovatelé jsou dále toho názoru, že prakticky v jejich věci nastal stav, kdy se obecné soudy v podstatě odmítly stěžovateli uvedenými konkrétními okolnostmi, porušeními a jednáními contra legem a jejich důsledky - do jejich samotné podstaty - vůbec zabývat, což se mělo vyjevit též tím, že nad rámec "základních listinných důkazů" ostatní důkazní návrhy soud prvního stupně zamítl (a soud odvolací a dovolací nesjednaly nápravu).
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě, Listině a Úmluvě. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich zabývaly a vypořádaly dostatečně se všemi relevantními skutečnostmi a námitkami stěžovatelů, které stěžovatelé v podstatě opakují též v ústavní stížnosti, a jejich stěžejnímu závěru o tom, že žádné ze žalobou napadených usnesení se netýkalo záležitosti, která by byla z hlediska ust. § 11 odst. 3 ZOVB záležitostí důležitou, rozhodně nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. To, že se závěry obecných soudů stěžovatelé nesouhlasí, zásah do jejich práv nezakládá.
Pokud jde o důkazy navržené stěžovateli, jejichž provedení soud prvního stupně zamítl, konstatuje Ústavní soud, že pro výše uvedený stěžejní závěr provedl naprosto dostatečné dokazování a s neprovedením důkazů dalších se též řádně vypořádal, když je již při ústním jednání dne 3. září 2012 označil za nadbytečné a tuto nadbytečnost podrobněji rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. srpna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu