Constitutional Court dismisses constitutional complaint against competition authority penalty for late public transport service suspension notice.

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky DPÚK, a.s., se sídlem Lumiérů 41, Praha 5, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, se sídlem Na Pankráci 30a, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Ca 42/2007-337 ze dne 17. 9. 2008 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 7/2009-753 ze dne 26. 6. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na ochranu majetku a spravedlivý proces. Přitom odkázala na čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka byla provozovatelkou veřejné linkové dopravy v Ústeckém kraji v rámci závazku veřejné služby.

Dne 26. 7. 2006 stěžovatelka oznámila Ústeckému kraji omezení dopravy počínaje dnem 1. 8. 2006 z důvodů neplnění závazků ze strany Ústeckého kraje, který stěžovatelce nehradil prokazatelnou ztrátu, kterou měla z provozování veřejné linkové dopravy.

Dne 6. 11. 2006 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže uložil stěžovatelce pokutu ve výši 700 000 Kč pro zneužití jejího dominantního postavení na trhu poskytování dopravních služeb v regionální linkové autobusové dopravě na území Ústeckého kraje. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stěžovatelka neposkytnula dostatečný časový předstih při oznámení o omezení dopravy, aby se Ústecký kraj a spotřebitelé mohli na novou situaci adaptovat. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byl zamítnut.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl správní žalobu stěžovatelky proti těmto rozhodnutím, neboť se s jejich závěry ztotožnil.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, neboť ani dle jeho názoru pětidenní předstih nebylo možno považovat za přiměřený. Dále uvedl:

"Vzhledem k rozsahu přerušení dopravy (celý Ústecký kraj), charakteru linek (linky základní dopravní obslužnosti kraje) a objektivní nemožnosti spotřebitelů odebrat služby od jiného dodavatele, byla tímto jednáním žalobce způsobena podstatná újma spotřebitelům, kteří se museli aktivizovat a odvracet pro ně nepříznivé dopady žalobcova jednání. Žalobce tak svým jednáním porušil generální klauzuli zákazu zneužití dominantního postavení obsaženou v § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a byl za toto jednání žalovaným po právu postižen. Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že žalobci nebylo nijak vytýkáno samo přerušení dopravy, neboť to bylo v jeho ekonomické situaci odůvodněné, ale jeho nevčasné oznámení Ústeckému kraji."

II. Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka namítá, že napadené rozsudky porušily její právo na spravedlivý proces a vlastnické právo, neboť obecné soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudily. Právní řád ji nikde neukládá povinnost poskytnout dostatečný časový prostor před přerušením provozu spojů a nemůže tedy být za tuto neexistující povinnost sankcionována. V ústavní stížnosti detailně rozebírá, proč napadená rozhodnutí mají být nesprávná.

III. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn. III. ÚS 150/99

ze dne 20. 1. 2000 či

sp. zn. III. ÚS 269/99

ze dne 2. 3. 2000).

Stěžovatelka brojí proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byly projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. července 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.