Constitutional Court dismisses exexecutor's complaint as unlegitimate since he acts as a public authority organ, not a party.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 654/2013 ze dne 6. 1.2014, sp. zn. 12 Co 652/2013 ze dne 6. 1. 2014, č. j. 12 Co 648/2013 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 650/2013 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 645/2013 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 643/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 641/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 646/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 647/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 649/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 653/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 657/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 655/2013 ze dne 13. 1.2014, sp. zn. 12 Co 651/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 656/2013 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 621/2013 ze dne 8. 1.2014, sp. zn. 12 Co 623/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 620/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 618/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 619/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 617/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 616/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 615/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 614/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 613/2013 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 776/2013 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 775/2013 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 774/2013 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 773/2013 ze dne 14. 1.2014, sp. zn. 12 Co 725/2013 ze dne 14. 1.2014, sp. zn. 12 Co 719/2013 ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 670/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 683/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 684/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 666/2013 ze dne 6. 1.2014, sp. zn. 12 Co 669/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 667/2013 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 668/2013 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 665/2013 ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 659/2013 ze dne 6. 1.2014, a proti usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 671/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 672/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 661/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 660/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 658/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 662/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 663/2013 ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 664/2013 ze dne 27. 1. 2014, apod. zn. 12 Co 673/2013 ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 12 Co 809/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 810/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 811/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 813/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 815/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 814/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 816/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 717/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 727/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 722/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 721/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 674/2013 ze dne 3. 2. 2014, sp. zn. 12 Co 720/2013 ze dne 3. 2. 2014, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4.

čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jimiž měl být porušen čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy; čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 Listiny, čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel navrhl též zrušení v záhlaví označených usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a navrhl zrušení tohoto ustanovení.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti a v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dospěl k závěru, že tomu tak není.

Z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatel napadá jednak svá vlastní rozhodnutí, resp. výroky II. všech výše uvedených usnesení, jimiž jako soudní exekutor rozhodl o náhradě nákladů řízení exekuce, a jednak usnesení Krajského soudu v Brně, jimiž byla odmítnuta odvolání stěžovatele proti nákladovým výrokům jeho usnesení.

Svými usneseními stěžovatel jako soudní exekutor rozhodl o tom, že exekuce specifikované v jednotlivých usneseních se zastavují podle bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (výrok I.). V souladu s uvedeným ustanovením rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti výroku II. svých usnesení v částech týkajících se náhrady nákladů stěžovatele podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací ve všech případech odmítl jeho odvolání jako podané osobou k tomu neoprávněnou. V odůvodnění svých usnesení odvolací soud především zdůraznil, že pokud sám soudní exekutor rozhoduje o svých nákladech, jedná se o situace, v níž nelze dovodit subjektivní právo exekutora k podání odvolání proti rozhodnutí o jeho nákladech exekuce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu jsou projevem nedůvodné soudní svévole, která omezuje jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá, že skutečnost, že se nachází jednak v postavení subjektu, který rozhoduje o právech na náhradu nákladů řízení, a jednak v postavení subjektu, kterému může být takové právo jeho vlastním rozhodnutím přiznáno, nevylučuje jeho právo brojit proti takovému rozhodnutí opravnými prostředky. Podle stěžovatele došlo odmítnutím jeho odvolání k jeho diskriminaci z důvodu jeho příslušnosti k exekutorskému stavu.

Ústavní soud shledal, že v posuzované věci vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a nikoli jako účastník řízení. Problematikou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud ve své judikatuře již podrobně zabýval. Objasnil, že charakter postavení exekutora se v průběhu exekuce mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost, kdy vystupuje jako orgán veřejné moci při výkonu svěřené státní moci, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení (srov. zejm. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006, ST 23/42 SbNU 545, bod 7.). V napadené věci však jde o situaci odlišnou.

Postup soudního exekutora v dané věci je upraven v přechodných ustanoveních zákona č. 396/2012 Sb., regulujících další průběh řízení o výkonu rozhodnutí, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a která podle § 251 o. s. ř., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nespadají po dni nabytí účinnosti tohoto zákona do působnosti soudu. Uvedená řízení o výkonu rozhodnutí byla soudem rovnoměrně rozvrhnuta mezi soudní exekutory podle příslušného obvodu (bod 2 a 3, čl. II). Bod 4, čl. II přechodných ustanovení pak stanovil možnost oprávněného podat do 2 měsíců od předání soudního spisu návrh na zastavení exekuce bez uvedení důvodu, přičemž exekutor je povinen tomuto návrhu vyhovět. V takovém případě nemá soudní exekutor nárok na náhradu nákladů exekuce a účastníci exekučního řízení nemají nárok na náhradu nákladů. Ústavní soud k tomu dodává, že odlišení soudního exekutora od účastníků řízení obsahuje ve své dikci i ustanovení bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb.

V dané věci soudní exekutor tedy nevystupuje jako účastník řízení, ale jako orgán veřejné moci vykonávající svěřenou státní moc, který vydává rozhodnutí na základě zákonného zmocnění. Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že pokud stěžovatel v řízení vystupoval jako orgán veřejné moci, nemůže být v tomto postavení také nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372).

Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel není účastníkem odvolacího řízení a není tedy ani aktivně legitimovaným subjektem k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že soudní exekutor by nemohl být aktivně legitimován ani k podání ústavní stížnosti proti svému vlastnímu rozhodnutí, které vydal jako orgán veřejné moci.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl. Co se týče návrhu na zrušení ustanovení bodu 4. čl. II zákona č. 396/2012 Sb., jde o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu