Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding consumer protection and procedural equality in insurance contract dispute. The court rejects claims of unfair terms and unequal treatment. The court finds no violation of constitutional rights. The court rejects arguments based on previous rulings. The court concludes the lower court's decision was constitutional. The court upholds the civil procedure code provision. The court denies the request to annul the legal provision.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Havlíčka, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Lidická 57, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 239 EC 100/2012-38 ze dne 26. února 2014, spojené s návrhem na zrušení ust. § 202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva vlastnit a užívat majetek, práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení, zaručených čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení ust. § 202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 239 EC 100/2012 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group (dále jen "žalobkyně") částku 8.868,- Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 473,- Kč a náklady řízení ve výši 11.690,- Kč.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Brně nezohlednil důvodné námitky stěžovatele, které v řízení uvedl, když nezohlednil ustanovení o ochraně spotřebitele v dané věci - v této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3512/11

ze dne 11. listopadu 2013 - a že při určení výše náhrady nákladů řízení postupoval v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu, přičemž odkazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3923/2011

ze dne 29. března 2012,

IV. ÚS 2771/11

ze dne 27. prosince 2011,

sp. zn. I. ÚS 988/12

ze dne 25. července 2012 a

sp. zn. II. ÚS 2396/09

ze dne 13. srpna 2012. Jeho rozhodnutí stěžovatel dále považuje za nedostatečně odůvodněné a při tom poukazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 2110/07

ze dne 28. května 2009 a

sp. zn. I. ÚS 2271/10

ze dne 5. května 2011.

Porušení rovnosti účastníků řízení se podle stěžovatele Městský soud v Brně dopustil tím, že pojal do odůvodnění napadeného rozhodnutí i vyjádření žalobkyně, které však nebylo stěžovateli zasláno k vyjádření a nemohl se s ním řádně a včas seznámit. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 657/05

ze dne 21. srpna 2008 a

sp. zn. III. ÚS 202/03

ze dne 13. listopadu 2013.

K porušení práva stěžovatele vlastnit a užívat majetek došlo podle stěžovatele tím, že Městský soud v Brně ve svém rozhodnutí nezohlednil aspekt materiální spravedlnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem a uložil stěžovateli uhradit žalobkyni částku spočívající v pojistném, čímž došlo k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva stěžovatele.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

II. ÚS 130/98

,

I. ÚS 30/02

,

III. ÚS 255/05

nebo

IV. ÚS 131/08

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí shora zmíněné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z pohledu posouzení ústavní stížnosti stěžovatele je nutno dále uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o bagatelní částce (byť s tím stěžovatel nesouhlasí), přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

III. ÚS 405/04

,

III. ÚS 602/05

,

III. ÚS 748/07

,

IV. ÚS 3247/07

), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 137/08

,

I. ÚS 3143/08

, usnesení

sp. zn. III. ÚS 103/10

nebo nález

sp. zn. III. ÚS 3659/10

a contrario).

V projednávané věci Ústavní soud žádný důvod ke svému kasačnímu zásahu nezjistil. Podle přesvědčení Ústavního soudu Městský soud v Brně v ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadené rozhodnutí je též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněno. Městský soud v Brně se v něm vypořádal dostatečně s relevantními skutečnostmi a námitkami stěžovatele a jeho závěr o tom, že nárok žalobkyně je důvodný, nepovažuje Ústavní soud ani za projev libovůle, za přepjatě formalistický nebo za rozporný s principy spravedlnosti a nemá mu z hlediska ústavnosti co vytknout. Pro stručnost proto Ústavní soud především na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odkazuje.

K námitce stěžovatele týkající se rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud konstatuje, že není důvodná, a to ani ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení, ani o věci samé.

Rozhodnutí Městského soudu v Brně o nákladech řízení nepovažuje Ústavní soud za rozporné s judikaturou Ústavního soudu a stěžovatelem v tomto směru uváděné odkazy na nálezy Ústavního soudu považuje Ústavní soud za nepřípadné. K judikatuře Ústavního soudu, týkající se (ne)přiznání nákladů řízení subjektům majícím dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby mohly své záležitosti řešit bez zastoupení advokátem, navíc Ústavní soud podotýká, že se týká subjektů, které jsou zabezpečeny z veřejných prostředků - např. stát nebo statutární města. A právě toto zabezpečení z veřejných prostředků je zásadním důvodem, proč Ústavní soud přiznání nákladů na zastoupení advokátem neshledal v těchto případech opodstatněným. V případě žalované však, byť jde o velkou nadnárodní společnost, toto zabezpečení z veřejných prostředků chybí a IV. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod, proč by soukromý subjekt, byť by disponoval dostatečným vlastním vybavením k vymáhání pohledávek, se nemohl nechat zastoupit advokátem a měl náklady na toto vymáhání nést z vlastních prostředků bez možnosti přiznání těchto nákladů soudním rozhodnutím. Napadené nákladové rozhodnutí pak Ústavní soud nepovažuje ani za mechanické či nedostatečně odůvodněné a upozorňuje, že jím bylo rozhodováno dle advokátního tarifu.

K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 3512/11

ze dne 11. listopadu 2013 ve vztahu k ujednání o době trvání mezi stěžovatelem a žalobkyní uzavřené pojistné smlouvy Ústavní soud přisvědčuje Městskému soudu v Brně v tom, že automatická prolongace je u pojistné smlouvy typickým ujednáním a ani podle přesvědčení Ústavního soudu ji nelze srovnávat s ujednáním o smluvní pokutě nebo rozhodčí doložce, jak to bylo v případě posuzovaném uvedeným nálezem. Ústavní soud u tohoto konkrétního ujednání (obsaženého ve všeobecných pojistných podmínkách, nikoli v textu vlastní smlouvy) neshledal, že by byl naplněn některý z důvodů traktovaných Ústavním soudem v předmětném nálezu, pro který by mu měla být upřena právní ochrana.

Konečně ani námitku stěžovatele o tom, že Městský soud v Brně pojal do odůvodnění napadeného rozhodnutí i vyjádření žalobkyně, které nebylo stěžovateli zasláno k vyjádření, neshledal Ústavní soud důvodnou. Uvedené vyjádření žalobkyně bylo podle zjištění Ústavního soudu vyjádřením k předchozímu vyjádření stěžovatele. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. i Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002, zmiňovaný též ve stěžovatelem uváděném nálezu

sp. zn. III. ÚS 202/03

ze dne 13. listopadu 2013). Tyto podmínky byly v případě stěžovatele podle přesvědčení Ústavního soudu zachovány. Ze skutečností obsažených v uvedeném vyjádření žalobkyně je pro rozhodnutí ve věci relevantní označení tvrzení stěžovatele o neobdržení všeobecných pojistných podmínek a argumentace stran nepřípadnosti odkazu na nález Ústavního soudu. V obou případech se předně jedná o rekci na tvrzení - argumentaci stěžovatele, a nejde tedy o žádné nové skutečnosti, k nimž se stěžovatel neměl možnost vyjádřit, ale o skutečnosti, k nimž stěžovatel své stanovisko předložil. To, že Městský soud v těchto záležitostech přisvědčil žalované, jeho rozhodnutí protiústavní nečiní. K odkazům stěžovatele na nálezy Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 657/05

ze dne 21. srpna 2008 a

sp. zn. III. ÚS 202/03

ze dne 13. listopadu 2013 (správně ze dne 13. listopadu 2003) Ústavní soud konstatuje, že se jedná o odkazy nepřípadné, neboť v obou se jednalo nedoručení odvolání před rozhodnutím o něm protistraně, která tak neměla možnost se k němu a v něm obsaženým skutečnostem vyjádřit. V projednávaném případě však takováto situace, jak je výše uvedeno, nenastala.

Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Návrh na zrušení ust. § 202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu sdílí osud odmítané ústavní stížnosti. Ústavní soud k tomu dodává, že návrhem na zrušení uvedeného zákonného ustanovení se v minulosti již opakovaně zabýval, avšak žádný důvod pro jeho zrušení neshledal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. července 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu