Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding detention reasons under Criminal Procedure Code Article 67.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Oleha Kačaraby, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 2. 2014 č. j. 8 Nt 22/2014-31 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2014 č. j. 1 To 100/2014-91, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Karviné, kterým bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu, a označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jímž bylo na základě stížnosti obviněného nově rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby toliko na základě důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i zásahu do práva zaručeného článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje jak existenci důvodů pro útěkovou vazbu, tak důvodů pro vazbu koluzní. Zpochybňuje hrozbu vysokého trestu, který by mu mohl být uložen, jakožto jeden z důvodů, o něž byla opřena napadená rozhodnutí, a poukazuje na to, že soudy nekonkretizovaly jeho údajné kontakty na Ukrajinu, z níž pochází. Ve vztahu ke koluznímu důvodu pak namítá značnou nekonkrétnost závěru trestních soudů o potřebě výslechů značného množství svědků a z toho plynoucí hrozby jejich ovlivňování ze strany stěžovatele.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Je třeba uvést, že podle tvrzení samotného stěžovatele v době podání ústavní stížnosti již pominuly důvody vazby koluzní a stěžovatel je držen ve vazbě jen z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) trestního řádu, takže Ústavní soud se soustředí právě na posouzení a odůvodnění tohoto vazebního důvodu ze strany trestních soudů.

Na prvním místě je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému všeobecného soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží ostatním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění ve vztahu k jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu. Je třeba zdůraznit, že pro aplikaci tohoto ustanovení nejsou a ani nemohou být dána zcela objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba je vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah soudů, plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy

sp. zn. IV. ÚS 137/2000

,

III. ÚS 121/02

,

I. ÚS 585/02

a další).

Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu, však v projednávané věci shledáno nebylo.

Trestní soudy dovodily existenci důvodu útěkové vazby na základě dvou skutečností. První z nich byla hrozba důrazného nepodmíněného trestu odnětí svobody, druhým pak kontakty stěžovatele v zahraničí, především pak na Ukrajině, z níž pochází.

Pokud jde o hrozbu vysokým trestem, Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato skutečnost sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby, tato hrozba však nesmí být dovozena pouze z typové závažnosti stíhaného trestného činu, tedy z trestní sazby, kterou zákon pro tento čin stanoví (srov. nálezy

sp. zn. III. ÚS 566/03

nebo

IV. ÚS 3294/09

). V dané věci je stěžovatel stíhán zároveň pro tři trestné činy, a to pro přečin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 trestního zákoníku. Za poslední z uvedených trestných činů je stanovena trestní sazba od dvou do deseti let trestu odnětí svobody.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že stěžovatel měl být podle vzneseného obvinění hlavním organizátorem trestné činnosti, pro kterou je stíháno ještě dalších 15 obviněných. Soudy poukázaly i na značnou délku páchané trestné činnosti a na její rozsah, opomenout nelze ani samotný výše uvedený fakt, tedy že stěžovatel je stíhán pro tři trestné činy. Závěr o hrozícím důrazném nepodmíněném trestu odnětí svobody tak byl dovozen na základě racionálních důvodů a neoperoval pouze se zákonem stanovenou trestní sazbou.

Pokud jde o druhou výše uvedenou okolnost, z níž trestní soudy dovodily důvod pro uvalení útěkové vazby (tedy kontakty stěžovatele v zahraničí), stěžovatel má částečně pravdu, když poukazuje na nikoliv zcela adekvátní podloženost tohoto závěru. Na druhou stranu však Okresní soud v Karviné ve svém rozhodnutí alespoň poukázal na skutečnost, že bratr stěžovatele žije na Ukrajině. Přehlédnout nelze ani to, že stěžovatel má disponovat finančními prostředky v cizí měně, jak rovněž uvádí Okresní soud v Karviné ve svém rozhodnutí.

Z napadených rozhodnutí trestních soudů můžeme vypozorovat, že obě výše uvedené okolnosti vytvářejí určitou objektivní konstelaci zahrnující osobu obviněného a další okolnosti včetně charakteru stíhané trestné činnosti, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nález

sp. zn. I. ÚS 62/96

,

II. ÚS 124/97

, nebo již citované nálezy

sp. zn. IV. ÚS 137/2000

či

III. ÚS 566/03

). Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah z jeho strany.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu