Constitutional Court dismisses appeal as inadmissible due to exhaustion of ordinary remedies requirement.

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Dalibora Šťastného, zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, advokátem se sídlem Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2014, č. j. 19 Nc 974/2014-374, spojené s návrhem na zrušení ustanovení věty druhé § 16 odst. 3 občanského soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení ustanovení věty druhé § 16 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z důvodu tvrzeného porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením rozhodl, že předsedkyně senátu JUDr. Průšová ani přísedící Jaroslav Sebera a Pavla Čížková nejsou vyloučeni z projednávání věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 131/2011.

[2.] Porušení svého práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatel zejména v tom, že přísedící byli vybráni netransparentním způsobem a osoba předsedkyně senátu pak nevzbuzuje důvěru v tom ohledu, že by byla schopna řízení vést spravedlivě; těmto okolnostem však Krajský soud v Českých Budějovicích nepřiznal dostatečný význam.

[3.] S ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení ustanovení věty druhé § 16 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení není třeba k rozhodnutí o vyloučení soudců nařizovat jednání, pakliže se neprovádí dokazování. V projednávané věci Krajský soud v Českých Budějovicích podle tohoto ustanovení postupoval a stěžovatel v jeho postupu spatřoval nepřípustné omezení svých procesních práv, jehož nápravy lze dosáhnout právě jen zrušením tohoto ustanovení.

[4.] Obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[5.] Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V tomto ohledu dospěl k závěru, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud sice příslušný, avšak jedná se o návrh nepřípustný.

[6.] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 2815/09

,

I. ÚS 2222/09

,

II. ÚS 839/09

,

IV. ÚS 237/09

či

I. ÚS 2617/08

, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

[7.] Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti. Vydáním napadeného usnesení ve věci podjatosti řízení neskončilo a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu (zejména odvolání a žaloba pro zmatečnost podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. kromě rozhodnutí již citovaných i usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1643/08

,

II. ÚS 520/07

či

III. ÚS 1603/130

).

[8.] S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud přitom sdílí i akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení, který byl odmítnut dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu