Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding social aid eligibility and procedural equality. The Court found no violation of fundamental rights. The Court rejected the claim that administrative decisions violated constitutional rights. The Court held that the lower courts applied the law correctly without exceeding interpretive limits. The Court determined the complaint was clearly unfounded and lacked merit. The Court ruled that the administrative body's decision was lawful. The Court concluded the applicant failed to prove a constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 1 Ads 16/2014-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, a dále čl. 1, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věci ze dne 3. 4. 2012 č. j. MPSV-UM/1363/12/9S-HMP bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 13. 12. 2011 č. j. 61833/2011/AAJ, o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dle § 2 odst. 3 a § 66 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"), o niž stěžovatelka požádala.

Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2013 č. j. 2 Ad 17/2012-56, jako nedůvodnou zamítl. Ke splnění podmínky pro přiznání nároku na mimořádnou okamžitou pomoc dle § 36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi uvedl, že nárok na tuto dávku vzniká v případě mimořádné a neopakovatelné situace, do které se občan dostal i když nesplňuje podmínky osoby v hmotné nouzi (§ 2 odst. 2 tohoto zákona) a pro nedostatek finančních prostředků mu hrozí vážná újma na zdraví, a tudíž nikoli pro opakující se finanční potíže, jak je tomu v případě stěžovatelky, kdy hrazení regulačních poplatků i nákladů za léky je "řešeno" zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění [§ 15 odst. 5, § 16 odst. 1 § 16a odst. 2 písm. d) tohoto zákona]. Na zákonnost rozhodnutí žalovaného nemá podle soudu (sama o sobě) vliv ani délka správního řízení, neboť lhůty upravené v § 71 správního řádu mají toliko povahu lhůt pořádkových.

Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala. K námitce nesprávné aplikace § 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi v odůvodnění (s poukazem na ustálenou judikaturu k poskytnutí žádané dávky) uvedl, že stěžovatelka požádala o dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví [§ 2 odst. 3, § 36 odst. 1, § 37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi] a tudíž v její věci nebylo možno aplikovat dovolávané ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona, neboť pro poskytnutí stěžovatelkou požadované dávky jsou stanoveny jiné podmínky než pro poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje dle § 2 odst. 5 písm. a); hmotné obtíže stěžovatelky (dlouhodobá nepříznivá situace a opakující se finanční problémy) pak řešit formou dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví nelze. Kasační soud připomněl, že ke shodnému závěru k podmínkám poskytnutí mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dospěl v obdobné věci stěžovatelky již dříve, když v rozhodnutí sp. zn. 6 Ads 123/2012 "aproboval správnost úvahy městského soudu o nemožnosti stanovit v případě stěžovatelky výši dávky v souladu s § 37 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi". V dalším se soud podrobně vyjádřil k stěžovatelčině obhajobě nákladů na bydlení, jakož i k námitce nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí ve správním řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní orgány i soudy "aplikovaly ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi", v němž však zákonodárce neuvádí taxativní výčet případů, kdy lze požadovat úhradu nezbytného jednorázového výdaje, a tudíž pod toto ustanovení lze podřadit i náklady vynaložené v souvislosti s pořízením léků a za lékařská vyšetření v případě, kdy žadateli hrozí vážná újma na zdraví. S vylíčením vlastní situace ohledně doplatků na předepsanou medikaci dále podrobně oponuje i tvrzení soudů, že jsou jí k dispozici jiné možnosti k úhradě nákladů na léky a léčení ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, a tvrdí, že jí nelze ani klást k tíži výši nákladů, které vynakládá v souvislosti s bydlením. Dle názoru stěžovatelky tak měly správní orgány i soudy v jejím případě aplikovat ustanovení § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a jejím majetkovým poměrům v případě nedostatku finančních prostředků na úhradu regulačních poplatků a poplatků v lékárnách hrozí vážná újma na zdraví.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby státními orgány vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka, dovolávajíc se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny směřuje (a to nutně) svoji kritiku do řízení soudního, v němž bylo přezkoumáno rozhodnutí správního orgánu o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví dle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Proto nadále jde primárně o posouzení, zda se toto soudní řízení (jakož i jemu předcházející řízení správní) svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Toto právo stěžovatelce však zjevně upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu jí byly k dispozici opravné prostředky jak v řízení správním, tak v řízení soudním, které využila, přičemž žalovaný i oba správní soudy se jejími námitkami též věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1, 2 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Žalovaný i oba správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolávala; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Žalovaný i oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí stěžovatelce podrobně předestřely důvody, pro které nemohlo být aplikováno dovolávané ustanovení § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, resp. (opakovaně) vysvětlily, že podmínky pro jeho užití v její věci dány nejsou. Namítá-li stěžovatelka nyní, že bylo žalovaným a soudy (naopak) užito ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona, nemá toto tvrzení v rozhodnutích žalovaného a soudů oporu; naopak byl to právě Nejvyšší správní soud, který kasační námitku stěžovatelky, že v její věci mělo být ustanovení § 2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona aplikováno, neshledal opodstatněnou.

Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí (zde především Nejvyššího správního soudu) běžnému instančnímu přezkumu.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru ohledně podmínek pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu