Constitutional Court dismisses appeal on arbitration clause validity citing apparent lack of merit and legal certainty.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti FOCUS - METAL, s. r. o., sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 2473/2013-331 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 2. 2013 č. j. 19 Co 689/2012-268 ve znění opravného usnesení ze dne 23. 4. 2013 č. j. 19 Co 689/2012-302, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její exekuční věci.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 0 Nc 15871/08 zamítl návrh vedlejší účastnice (Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí a. s.) na zastavení exekuce; Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným usnesením - poté co dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná - toto usnesení změnil tak, že se exekuce naopak zastavuje. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl.

Rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu jsou založena na závěru, že inkriminovaná rozhodčí doložka je absolutně neplatná pro netransparentní způsob výběru rozhodce; ve svých rozhodnutích oba soudy odkazovaly na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 31 Cdo 2857/2006.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s aplikovanou interpretací rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu nesouhlasí, neboť se domnívá, že v tomto rozhodnutí řešená právní situace byla odlišná od věci nyní posuzované. Podle jejího názoru z usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 3413/12

vyplývá, že doložka, dle níž osobu rozhodce určí - tak jako v projednávané věci - žalující smluvní strana, je přípustná; připomíná též, že na rozhodčí doložku sjednanou dne 20. 12. 2006 není možné nahlížet z pozic současné judikatury, nýbrž judikatury existující v době jejího sjednání (v této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry přijaté Ústavním soudem v nálezu

sp. zn. I. ÚS 3061/11

a Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 907/2013 v analogických právních věcech). Odporuje pak principu právní jistoty, jestliže je exekuce nařízena (rozhodčí doložka je považována za platnou), a později, na základě změněného právního názoru, má být zastavena.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o odstavec 3, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít. Tak je tomu zvláště v situaci, kdy jsou k dispozici rozhodnutí, jejichž předmětem byla shodná argumentace proti obdobným rozhodnutím obecných soudů.

Řečené se uplatní i v dané věci.

Rozhodnou otázkou platnosti identicky formulovaných rozhodčích doložek se obecné soudy zabývaly v rozhodnutích, napadených posléze ústavními stížnostmi téže stěžovatelky, řízení o nichž byla vedena pod

sp. zn. IV. ÚS 2566/12

a

III. ÚS 1558/14

; odmítavá usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2013 a 21. 5. 2014 jsou stěžovatelce známá, a proto netřeba je rekapitulovat. Odkázat lze rovněž na nález

sp. zn. IV. ÚS 2735/11

, případně na usnesení

sp. zn. III. ÚS 1820/13

a

sp. zn. III. ÚS 1861/14

.

Ve vztahu k argumentu principem právní jistoty se dodává, že z ustálené judikatury (viz např. usnesení

sp. zn. II. ÚS 3057/10

,

IV. ÚS 3212/11

,

III. ÚS 3404/11

, též přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 613/06

,

sp. zn. IV. ÚS 2170/08

,

sp. zn. III. ÚS 1275/10

a

sp. zn. III. ÚS 3221/11

) vyplývá neopodstatněnost úvahy o nepřípustné aplikaci sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu vydaného až po uzavření rozhodčí smlouvy (resp. zahájení exekučního řízení).

Stěžovatelkou v ústavní stížnosti vznesené námitky jsou v odkazovaných rozhodnutích vypořádány.

Závěry nálezu

sp. zn. I. ÚS 3061/11

, vycházející ze zcela specifického kontextu tam posuzované právní věci, do projednávané věci (bez dalšího) přenést nelze.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Tím je odmítnutí ústavní stížnosti - senátem a bez jednání - odůvodněno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu