Constitutional Court dismisses appeal against indictment initiation due to lack of constitutional violation.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stanislavy Březinové, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 3. 2014, č. j. 2 NZT 1/2014-98, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 6. 2014, stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 24. 3. 2014, č. j. 2 NZT 1/2014-98 (dále jen "usnesení Nejvyššího státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta její stížnost (a stížnost dalších obviněných), proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, oddělení Olomouc ze dne 14. 1. 2014, č. j. OKFK-500/TČ-2014-252503, o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "usnesení policie").

Stěžovatelka namítá, že zahájení trestního stíhání vůči ní není dostatečně precizně odůvodněno, kdy ve skutkové větě nejsou dostatečně vyjádřeny znaky příslušných trestných činů. Údajná zločinecká struktura je popsána zmatečně. Skutková tvrzení pak nejsou podložena větším množstvím důkazů a místy jsou i spekulativní.

Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 39, čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K posouzení argumentů stěžovatelky konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost.

Tento postup byl korigován nálezem ve věci

sp. zn. III. ÚS 511/02

(Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu