Constitutional Court dismisses appeal as clearly unfounded, rejecting interference with ordinary courts' fact-finding on criminal liability.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem, se sídlem Ječná 243/39a, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 67 T 98/2012, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 9 To 167/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. 3 Tdo 1244/2013-23, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 3. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 3. 2013 sp. zn. 67 T 98/2012 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 9 To 167/2013 (dále jen "usnesení městského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 č. j. 3 Tdo 1244/2013-23, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení městského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, ve výběrech finančních prostředků z účtu jeho bratra, který byl předtím odsouzen za zvlášť závažný zločin zpronevěry dle § 206 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, kdy stěžovatel věděl, že peníze pocházejí z trestné činnosti.

Stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy nepopíral, že prováděl výběry z příslušného účtu, rozporoval však to, že by právě ty finanční prostředky, které vybíral, pocházely z trestné činnosti jeho bratra, a i kdyby pocházely, že by si toho byl vědom. Soudy se spokojily s poukazem na bratrovu trestnou činnost, stěžovatel ale uvádí, že jeho bratr si prostředky na své patologické hráčství opatřoval i jinak, než touto trestnou činností, včetně půjčky od rodičů. Soudy svědectvím potvrzujícím tuto půjčku neuvěřily a odmítly se odlišením jednotlivých finančních toků ve vztahu k tvrzené půjčce blíže zabývat, kdy dospěly navíc i k závěru, že i kdyby nějaká půjčka existovala, na závěru o vině by to nic neměnilo, když peníze na účtu by nebylo možno vzájemně oddělovat. To ovšem stěžovatel nepovažuje za akceptovatelné.

Dle stěžovatelova přesvědčení došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Nutno zdůraznit, že obecné soudy důvody, proč tvrzením stěžovatelových blízkých, kteří hovořili o existenci půjčky, neuvěřil, vysvětlily, stejně jako řádně odůvodnily, proč je prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy stěžovatel o trestním odsouzení svého bratra dobře věděl. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Za situace, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že půjčka ani neexistovala, je pak již nadbytečné, aby se Ústavní soud zabýval úvahou obecných soudů, že ani její existence by nic nezměnila na závěru o vině stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. července 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu