Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible due to exhaustion of administrative remedies.

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Martina Bartolotti, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dlouhá 103, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Oddělení hospodářské kriminality, konkrétně v provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dne 19. 2. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že provedení identifikačních úkonů podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii") dne 19. 2. 2014 v budově Policie ČR, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Oddělení hospodářské kriminality, podle žádosti o provedení identifikačních úkonů č. j. KRPH-31337-107/TČ-2012-050281 ze dne 19. 2. 2014, je porušením jeho základních práv a aby Policii ČR zakázal pokračovat v tomto porušování; případně aby Ústavní soud uvedenou žádost o provedení identifikačních úkonů zrušil. Stěžovatel zároveň navrhl, aby Ústavní soud přikázal Policii ČR obnovit stav před porušením jeho základních práv a svobod, a to zničením odebraných vzorků a výsledků identifikačních údajů.

Stěžovatel tvrdí, že postupem policejního orgánu došlo k porušení několika ústavních kautel vyplývajících z čl. 1 odst. 1 a 2, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, 3 a 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele mělo toto porušení spočívat především v "pohrůžce násilím pro donucení k úkonu vně trestního řádu, ve způsobení újmy na právech pro uplatnění základního práva, ve zneužití práva vně účelu, pro který byla vymezena korespondující povinnost a v neoprávněném shromáždění údajů o své osobě".

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V nyní projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Po stránce materiální pak v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Otázkou přezkoumatelnosti postupu podle ustanovení § 65 zákona o policii se Ústavní soud ve své judikatuře již zabýval (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 2661/13

či usnesení

sp. zn. I. ÚS 3721/12

). Konstatoval, že ochrana práv jednotlivců před zásahy ze strany Policie ČR, pokud při nich policie nevystupuje jako orgán činný v trestním řízení, je zaručena prostředky správního soudnictví. Podle § 82 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") "každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný." Podle § 83 s. ř. s. je žalovaným v takovém případě "správní orgán, který podle žalobního tvrzení provedl zásah; jde-li o zásah ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru, ozbrojeného bezpečnostního sboru nebo jiného obdobného sboru, který není správním orgánem, anebo příslušníka takového sboru, je žalovaným správní orgán, který takový sbor řídí nebo jemuž je takový sbor podřízen ...". Důvodová zpráva k návrhu přímo počítá s tím, že soudní ochrana bude pokrývat širokou škálu tzv. faktických zásahů (typicky různých policejních přehmatů), kde veřejnost (ostatně i Ústavní soud) pociťují zákonnou mezeru veřejnoprávní ochrany.

V usnesení

sp. zn. I. ÚS 2661/13

Ústavní soud uvedl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že správní soudy skutečně takovouto soudní ochranu poskytují; správní soudy například dovodily povinnost Policie ČR rozhodnout o žádosti o likvidaci nebo opravu nepravdivých nebo nepřesných osobních údajů podle § 42j odst. 2 zákona o policii (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2009 č. j. 7 As 60/2007-63) nebo rozhodovaly o zákonnosti požadavku policisty na podrobení se dechové zkoušce na alkohol (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011 č. j. 6 Aps 3/2011-63). Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005 č. j. 2 Aps 2/2004-69 konstatoval, že nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. nemůže být úkon policejního orgánu při výkonu působnosti orgánu činného v trestním řízení, avšak zásahem podrobeným přezkoumání ve správním soudnictví může být zásah policejního orgánu při výkonu působnosti ve veřejné správě (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že Policie ČR sice získává osobní údaje stěžovatele v souvislosti s trestním řízením, avšak nikoli jako orgán činný v trestním řízení. Plní v podstatě úkoly v oblasti veřejné správy tím, že vytváří a spravuje databázi údajů použitelných pro pátrání po trestné činnosti a její potírání.

Z uvedeného vyplývá, že postup Policie ČR spočívající v získávání osobních údajů pro účely budoucí identifikace podle § 65 zákona o policii je přezkoumatelný ve správním soudnictví. Z tohoto důvodu je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj