Constitutional Court dismisses constitutional complaint due to failure to provide valid legal representation by another lawyer.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu JUDr. Zuzany Feldmanové, na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 364/2013-404 ze dne 6. 11. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 16 C 156/2007-363 ze dne 17. 1. 2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Dne 20. 2. 2014 došel Ústavnímu soudu návrh stěžovatelky na zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí. Jelikož návrh na zahájení řízení nesplňoval požadavky kladené na něj zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn, neboť stěžovatelka nebyla právně zastoupena, byla stěžovatelka vyrozuměna výzvou (přípisem) ze dne 13. 3. 2014 o tom, aby odstranila vady svého návrhu ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení této výzvy, s poučením, že jinak Ústavní soud návrh odmítne.

Výzva k odstranění vad podání byla stěžovatelce doručena dne 18. 3. 2014. Třicetidenní lhůta určená soudcem zpravodajem k odstranění vad návrhu v souladu s § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu počala běžet dnem následujícím po dni doručení, a sice 19. 3. 2014 (§ 57 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn /dále jen "o. s. ř."/, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu), a vypršela dnem 17. 4. 2014 (§ 57 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Stěžovatelka sice na výzvu Ústavního soudu zareagovala podáním ze dne 14. 4. 2014, v němž zaslala plnou moc advokátovi k zastupování, ale z jejího obsahu je patrné, že udělila plnou moc k zastupování sama sobě (skutečnost, že jde o identickou osobu, ostatně plyne z napadených rozhodnutí). Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl požadavek, aby navrhovatel, který je sám advokátem, byl v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným právním zástupcem z řad advokátů. Již ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471) Ústavní soud vyložil, že "[s]myslem a účelem ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i vzhledem k druhu řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení", s tím, že "[s]mysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení."

Stěžovatelka vytýkanou vadu v poskytnuté lhůtě neodstranila, tedy nepředložila bezvadnou plnou moc prokazující právní vztah zastoupení a návrh sepsaný (jiným) advokátem. Za dané situace proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to při dodržení své konstantní judikatury (stejně Ústavní soud postupoval kupříkladu ve věci vedené u něho pod

sp. zn. II. ÚS 1869/10

).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. července 2014

Tomáš Lichovník, v. r.

soudce zpravodaj