Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding parental responsibility and child hearing rights in custody dispute.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Petrou Jakešovou Ph.D., advokátkou, se sídlem Schweitzerova 116/28, Olomouc, proti rozsudkům Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2012, č. j. P 614/2008-305, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2013, č. j. 14 Co 213/2013-372, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho rodinněprávní věci z důvodu porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. P 614/2008, se podává, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 14 Co 213/2013-372, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2012, č. j. P 614/2008-305, jímž byl mj. zamítnut návrh stěžovatele na novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k jeho nezletilému synu (svěření do výchovy stěžovatele). Krajský soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že změna poměrů závažnějšího rázu, která by odůvodňovala změnu výchovného prostředí, nebyla shledána, neboť k péči matky o syna nebyly zjištěny žádné výhrady a syn vyslovil přání žít s matkou. Dodal, že psychosomatizace syna je způsobena absolutním nedostatkem kooperace rodičů a jejich nepřátelskými vztahy.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že kolizní opatrovník nezletilého syna, Úřad městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz, ignoroval nepříznivý vývoj nezletilého a nedostatečně se pokoušel o obnovení narušených funkcí v rodině a také pochybil ve způsobu svolání případové konference ohledně vyhodnocení situace syna, protože na ni nepovolal lékaře ani si nevyžádal jejich názor na zdravotní stav syna a přesto dospěl k závěru, že stěžovatel syna psychosomatizuje, ačkoli tento závěr byl později vyvrácen zjištěním, že nezletilý má skutečné zdravotní potíže. Kromě toho z protokolu nevyplývá, zda účastníci případové konference byli seznámeni s výsledky vyšetření školní psycholožky Mgr. et Mgr. Kateřiny Bartíkové obsahující doporučení k psychiatrickému vyšetření syna. Dále bylo stěžovateli uloženo napomenutí v rámci případové konference, tj. mimo správní řízení, čímž mu byla odňata možnost podat proti němu opravný prostředek a namítat, že se naopak staral o zlepšení zdravotního stavu syna. Uvedená pochybení shodně shledal i Veřejný ochránce práv. Soudům pak stěžovatel vytýká, že výsledek případové konference obsahující zcela negativní závěr ve vztahu ke stěžovateli, použily jako podklad svých rozhodnutí a nevypořádaly se se stěžovatelovými námitkami ohledně irelevantnosti těchto výsledků. Soudy také kritizuje pro neprovedení důkazu znaleckým posudkem ohledně zdravotního stavu syna, jestliže se vyjádření rodičů a dalších zainteresovaných osob zcela liší, kdy na vážný duševní stav syna upozornila pedopsychiatrička MUDr. Vaníková, klinická psycholožka Mgr. et Mgr. Kateřina Bartíková a klinický psycholog PhDr. Jiří Kulka, CSc. Stěžovatel také upozorňuje, že kolizní opatrovník se neřídil doporučením metodika Magistrátu města Ostravy, když v roce 2011 byly u matky shledány projevy zanedbání péče o syna. Konečně stěžovatel poukazuje na skutečnost, že synovi bylo v době výslechu soudem devět let, ačkoli dle nálezu Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 1945/08

, dítě dospívá až mezi jedenáctým a dvanáctým rokem.

4. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

6. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak je tomu například v otázce rozvodu manželství - srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 465/02

ze dne 26. 7. 2002, a

sp. zn. IV. ÚS 778/02

ze dne 12. 3. 2003; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. To se ostatně odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině není až na několik výjimek proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.

7. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná. Jak obecné soudy stěžovateli vysvětlily, s ohledem na zájem dítěte na stabilním výchovném prostředí je důvodem pro změnu výchovného prostředí pouze podstatná změna poměrů. Obecné soudy svůj závěr o tom, že k žádné takové podstatné změně poměrů nedošlo, řádně a přesvědčivě odůvodnily a ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí žádné zásadní skutečnosti, které by podstatné změně poměrů nasvědčovaly. Chybný postup kolizního opatrovníka ve stěžovatelově věci, který kritizoval i Veřejný ochránce práv, neměl vliv na výše uvedené závěry obecných soudů, protože výsledky případové konference hrály v jejich rozhodování velmi marginální, ba dokonce žádnou roli. Pokud jde o vytýkané neprovedení znaleckého zkoumání zdravotního stavu stěžovatelova syna, je Ústavní soud přesvědčen, že krajský soud měl dostatek podkladů, aby učinil závěr o jeho zdravotním stavu i bez tohoto důkazního prostředku (srov. zprávu o klinicko-psychologickém vyšetření vypracovanou klinickou psycholožkou Mgr. Radmilou Fajtovou a klinickým a školským psychologem Doc. PhDr. Jiřím Kulkou, CSc. na č. l. 340 procesního spisu, zprávu z pediatrického vyšetření vypracovanou MUDr. Tomášem Piskovským na č. l. 350, lékařskou zprávu MUDr. Olgy Nálevkové na č. l. 351 a propouštěcí zprávu z Dětské kliniky Fakultní nemocnice Ostrava na č. l. 352); z těchto podkladů vyplýval původ synových zdravotních obtíží v psychosomatizaci způsobené nekooperací a konfliktním vztahem rodičů. To však nepředstavuje zásadní změnu poměrů a ani svěření syna do výchovy stěžovatele by nemělo viditelný dopad do poměrů syna, zejména pokud jde o jeho zdravotní stav, poněvadž příčina jeho zdravotních potíží - nekooperace rodičů - by se tím neodstranila. V této situaci, jakož i s ohledem na množství již provedených vyšetření, nepovažuje Ústavní soud za potřebné a pro stěžovatelova syna přínosné, aby byl znovu zkoumán jeho zdravotní stav.

8. Ohledně výslechu nezletilého syna je třeba poukázat na článek 12 Úmluvy o právech dítěte, který zakotvuje právo dítěte být vyslechnuto, pokud dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům. Vzhledem k tomu, že věková hranice nezletilého není nikde pro tento procesní úkon stanovena, je na úvaze soudu, kdy přizná nezletilému schopnost formulovat své vlastní názory a jakou důkazní váhu jim s ohledem na věk a úroveň dítěte bude přikládat (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 738/08

ze dne 5. 6. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Při zohlednění konkrétní situace je třeba vycházet z toho, že člověk inteligenčně dospívá mezi jedenáctým a dvanáctým rokem života, a proto u dítěte staršího dvanácti let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva na slyšení přímo soudem (srov. nález

sp. zn. II. ÚS 1945/08

ze dne 2. 4. 2009, N 80/53 SbNU 11, bod 19, nález

sp. zn. III. ÚS 459/03

ze dne 20. 8. 2004, N 117/34 SbNU 223, usnesení

sp. zn. II. ÚS 4475/12

ze dne 17. 1. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze vyloučit ani situaci, kdy i dítě nižšího věku je shledáno psychicky vyspělým natolik, že je třeba mu poskytnout prostor k vyjádření (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 3363/10

ze dne 13. 7. 2011, N 131/62 SbNU 59). Za relevantní důvod pro odepření práva dítěte na slyšení je naopak nutno považovat okolnost, že dítě není s ohledem na stupeň svého vývoje schopno vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření, která se ho týkají. Ústavní soud v okolnosti, že obecné soudy popřály sluchu přáním stěžovatelova syna ohledně jeho výchovného prostředí, neshledává pochybení, protože syn se blíží věku, kdy je výslech dítěte obligatorní a protože rozhodnutí obecných soudů není postaveno toliko na jeho vyjádření, ale především na dalších zjištěných okolnostech případu.

9. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedoložil porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. června 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu