Constitutional Court dismisses appeal claiming insufficient evidence of intent in murder conviction due to judicial independence.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a prisoner challenging his murder conviction and life sentence. The petitioner argued that the lower courts failed to prove his subjective intent to kill, ignoring exculpatory evidence, and violated his rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the complaint was clearly unfounded because the trial courts properly evaluated evidence and respected the principle of free assessment of evidence, which the Constitutional Court cannot override absent a clear factual error.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court lacks the authority to re-evaluate factual findings or evidence assessment from criminal proceedings unless there is a clear factual error or logical excess violating fair trial principles.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 427/19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 č. j. 6 Tdo 977/2013-29, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 8 To 40/2013 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 č. j. 4 T 50/2012-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále stěžovatel navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho základních práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá v tom, že podle jeho názoru nebyla dostatečným a spolehlivým způsobem prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy úmysl způsobit stíhaným skutkem smrt poškozeného. Trestní soudy totiž měly ignorovat významné důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Stejné námitky pak stěžovatel opakuje i ve svém doplňujícím podání ze dne 29. 4. 2014.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Výše popsanou argumentaci stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v průběhu soudní fáze trestního řízení, které bylo proti němu vedeno, přičemž soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedisponuje oprávněním přezkoumávat dokazování a skutková zjištění vzešlá z trestního řízení, jestliže přitom nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a také rozhoduje o tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených důkazů provede. Do hodnocení provedených důkazů ostatními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, s výjimkou případů, kdy hodnocení důkazů a z něj vyplývající skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Při hodnocení důkazů totiž nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, tzn. že musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi zjištěnými soudem a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1089/07
a předchozí judikaturu tam citovanou). V rámci odůvodnění svého rozhodnuté mají soudy též povinnost vypořádat se se všemi důkazními návrhy i argumentačními tvrzeními účastníků řízení.
Ústavní soud v tomto případě shledal, že trestní soudy výše uvedené principy dodržely. Již soud prvního stupně se velmi pozorně věnoval i subjektivní stránce posuzovaného skutku a dostatečně odůvodnil, z čeho dovodil závěr o úmyslu (minimálně nepřímém) stěžovatele ve vztahu k usmrcení poškozeného. Soud přitom své závěry logicky opíral o výsledky dokazování, zejména o znalecké dokazování, ale i výslechy svědků a výslech samotného stěžovatele z přípravného řízení. Nadřízené soudy následně potvrdily tato zjištění a z nich vyplývající závěry.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu