Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies in tax dispute.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele Radomíra Barnáše, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, 756 04 Nový Hrozenkov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2014, č. j. 22 Af 85/2012-39, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 2. 6. 2014 Ústavnímu soudu doručenou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví označený rozsudek krajského soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, garantovaného Listinou základních práv a svobod.

Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).

Podle ustanovení § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je kasační stížnost opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí. Kasační stížnost je přípustná proti každému takovému rozhodnutí, není-li stanoveno jinak.

Stěžovatel si je vědom toho, že namísto podání kasační stížnosti napadá v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu přímo ústavní stížností, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jeho vlastních zájmů.

Pokud jde o posuzování podmínek aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je třeba poukázat na kritéria stanovená v dosavadní judikatuře; Ústavní soud v minulosti vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je však třeba vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu (srov. např. nález ze dne 22. 10. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 599/02

; usnesení ze dne 21. 8. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 242/03

; usnesení ze dne 6. 5. 2009,

sp. zn. IV. ÚS 836/09

; z komentářové literatury srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu - Komentář, 2. vydání, C. H. Beck 2007, str. 574 a násl.).

Stěžovatel za takovou významnou skutečnost považuje uplatnění pomůcek pro stanovení daně z příjmů fyzických osob srovnávací metodou obdobných daňových subjektů, kdy pro výpočet základu daně byl ve věci stěžovatele jako srovnatelný subjekt použit podnikatel v Ostravě, což podle stěžovatele zásadně odporuje srovnání podmínek ve Vsetíně, případně v obci Ústí u Vsetína, nebo v obci Janové u Vsetína.

Ústavní soud však konstatuje, že uvedené námitky stěžovatele shora uvedený zmíněný výjimečný ráz nemají a stěžovatel tak tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložil.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou rozložení důkazního břemene v daňovém řízení a zákonnými podmínkami pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že daňové řízení obecně je u nás, obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (tedy jakési břemeno tvrzení), ale též povinnost toto své tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud správce daně zákonem určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat, a to ve lhůtě stanovené správcem daně. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, tj. nevyvrátí-li pochybnosti správce daně, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň pomocí pomůcek, které má nebo které si opatří, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem (tedy náhradním způsobem) - [viz např. nález ze dne ze dne 24. 4. 1996,

sp. zn. Pl. ÚS 38/95

(N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.), nebo usnesení ze dne 22. 10. 2003,

sp. zn. IV. ÚS 104/03

]. Rozsah přezkumné činnosti jak odvolacího správního orgánu, tak soudu ve vztahu k takto stanovené daňové povinnosti je proto omezen a soustřeďuje se zásadně (jen) k dodržení zákonných (procesních) podmínek pro užití tohoto postupu stanovení daně.

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje a nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2014

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu