Constitutional Court dismisses complaint over formalistic pre-litigation requirement for state liability claims.

Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Antonína Frimla, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2014 č. j. 30 Cdo 3226/2013-149, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013 č. j. 11 Co 179/2013-125, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 1. 2013 č. j. 6 C 174/2010-102, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2014, domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Po obsáhlé citaci z judikatury Nejvyššího soudu ČR i napadeného usnesení tohoto soudu stěžovatel zdůraznil svůj nesouhlas s názorem obecných soudů, že řízení proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody ve výši 8 925,- Kč a zadostiučinění ve výši 200 000,- Kč bylo nutné zastavit (podle § 104 odst. 2 věty třetí o. s. ř.), neboť stěžovatel (dříve v procesním postavení žalobce) před podáním žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), svůj nárok nejdříve neuplatnil u Ministerstva spravedlnosti, jak stanoví § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Stěžovatel tvrdí, že žalovaná v reakci na žádost o vyjádření k podané žalobě odmítla stěžovatelem uplatněný nárok, což podle jeho názoru lze chápat jako odmítnutí celého jím uplatněného nároku. Tato skutečnost prý s ohledem na délku intervalu mezi vyjádřením žalované a nařízením prvního jednání ve věci samé u příslušného soudu splňuje "konstrukci obou výjimek z povinnosti předběžného projednání nároku uvedených v odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu".

Stěžovatel je proto přesvědčen, že "bazírování soudu" na předběžném projednání nároku u příslušného ministerstva před podáním žaloby je příkladem "extrémního a absurdního formalismu", neboť soudy tak "nepochopily rozmanitost života a bazírují na jeho šedi".

II. Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. 1. 2013 č. j. 6 C 174/2010-102 zastavil řízení o žalobě stěžovatele s odůvodněním, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti popírá, že by stěžovatel své nároky předběžně uplatnil u žalované.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil a s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky konstatoval, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky, které by stěžovateli umožnily domáhat se svých nároků jen soudní cestou.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3226/2013 dovolání odmítl jako nepřípustné, přičemž se v odůvodnění napadeného usnesení podrobně zabýval obsahem své judikatury, v níž dovodil dvě výjimky z povinnosti předběžného projednání nároku na náhradu škody a zadostiučinění. V této souvislosti zdůraznil, že společnou podmínkou v obou případech je jasně vyjádřená neochota žalovaného úřadu, že by při předběžném projednání nároky žalobce neuspokojil. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.

III. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele i obsah jím napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou námitek stěžovatele je polemika se závěry vyplývajícími z judikatury dovolacího soudu, která byla v projednávané věci oběma obecnými soudy aplikována. Z obsahu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že od Ústavního soudu stěžovatel očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly při svém rozhodování obecné soudy a stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá vlastní výklad ve věci aplikovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.

Jen v krátkosti lze uvést, že k otázce nároku na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a ke splnění podmínek řízení se Ústavní soud vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009

sp. zn. II. ÚS 1191/08

, případně usnesení ze dne 17. 2. 2011

sp. zn. III. ÚS 259/11

, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že předběžné projednání nároku má podle § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. obligatorní charakter, takže byla-li žaloba podána bez předběžného projednání u příslušného úřadu (ministerstva spravedlnosti), jde o nedostatek podmínek řízení ve smyslu § 103 a § 104 o. s. ř.

V projednávané věci stěžovatel u soudu neprokázal, že svůj nárok nejprve uplatnil u příslušného úřadu - Ministerstva spravedlnosti. Za této situace nesplnil podmínku uvedenou v § 14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a řízení o jeho žalobě muselo být Obvodním soudem pro Prahu 5 zastaveno podle § 104 odst. 2 o. s. ř., neboť se v průběhu řízení nepodařilo odstranit tento nedostatek podmínky řízení. Žalovaná při přípravném jednání a poté i ve svém podání ze dne 6. 12. 2012 uvedla, že v případě řádného uplatnění nároku stěžovatelem, by mu po prokázání výše nákladů právního zastoupení v trestním řízení bylo minimálně v části týkající se majetkové újmy vyhověno "a pokud by se i další tvrzení uvedená v žalobě v rámci předběžného projednání ukázala jako pravdivá, tak by co do základu uznala odpovědnostní titul". Nelze proto souhlasit s tvrzením stěžovatele, že předběžné projednání nároku je požadavkem formalistickým, neboť prý se žalovaná od počátku se k nárokům uplatněným později žalobou stavěla zcela negativně.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k výkladu tzv. podústavního práva, je právě Nejvyšší soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů.

Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 5 postupoval ústavně konformním způsobem, pokud řízení o žalobě stěžovatele podle § 104 odst. 2 o. s. ř. zastavil, přičemž s postupem tohoto soudu se ztotožnil jak odvolací, tak i dovolací soud. V postupu obecných soudů nelze shledat tvrzené porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu