Constitutional Court dismissed appeal as Constitutional Court lacks power to review lower court evidence evaluation.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected the applicant's constitutional complaint against lower court rulings regarding a car repair dispute. The applicant argued that evidence was evaluated arbitrarily and that the appellate court failed to address her objections. The court dismissed the complaint because it lacks jurisdiction to re-evaluate factual findings or evidence assessment by ordinary courts.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not have the authority to review the evaluation of evidence by ordinary courts and will only intervene if legal conclusions are in extreme contradiction with factual findings.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2014 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky I. M. Z. kodeex spol. s r. o., se sídlem Slunečná 4552, Zlín, zastoupené Mgr. Radko Majerčíkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 28, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 260/2013-129 ze dne 28. 11. 2013 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 39 C 91/2011-98 ze dne 13. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 39 C 91/2011 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 39 C 91/2011-98 ze dne 13. 2. 2013 uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni AUTOSERVIS BAČÍK, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice") částku 20.525,- Kč s příslušenstvím, představující cenu opravy motorového vozidla. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 27 Co 260/2013-129 ze dne 28. 11. 2013 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že rozhodnutí okresního soudu bylo co do hodnocení důkazů svévolné, založené pouze na vykonstruovaných skutečnostech a domněnkách, přičemž důkazům vedlejší účastnice byla arbitrárně přikládána vyšší váha než důkazům, které předložila stěžovatelka. Krajskému soudu stěžovatelka vytýkala, že se s jejími námitkami vůči rozhodnutí soudu prvního stupně nevypořádal. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy hodnotily důkazy a se závěry, k nimž tyto na základě hodnocení důkazů dospěly. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994
sp. zn. III. ÚS 23/93
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995
sp. zn. III. ÚS 166/95
, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky v dostatečné míře zabývaly a své závěry, vedoucí k uložení povinnosti uhradit předmětnou částku, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu