Constitutional Court dismisses appeal against expert fee allocation as not reaching constitutional threshold.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint against lower court rulings on expert witness fees. The applicant argued that the courts violated her right to a fair process by awarding excessive fees for an expert report on incorrect materials, claiming the courts failed to justify their calculations. The court ruled that fee disputes generally do not constitute constitutional violations unless there is arbitrary discretion or a complete lack of reasoning, which was absent here.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not review ordinary court decisions on litigation costs unless they involve arbitrary discretion or a complete lack of reasoning, as such disputes rarely reach the threshold of a constitutional violation.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky TEPO, spol. s r. o., se sídlem Chudeřínská 57, Litvínov 3, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem Žižkova 480, Litvínov 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 338/2013-447 ze dne 28. 11. 2013 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 15 Cm 58/2010-420 ze dne 3. 6. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 15 Cm 58/2010-420 ze dne 3. 6. 2013 bylo Vysokému učení technickému v Brně, Fakultě chemické, jako znalci přiznáno znalečné ve výši 64.766,- Kč. Toto rozhodnutí bylo následně k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") č. j. 7 Cmo 338/2013-447 ze dne 28. 11. 2013.
Uvedená rozhodnutí krajského a vrchního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále také čl. 90 Ústavy. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka zejména v tom, že rozhodnutí obecných soudů o přiznání a vyúčtování znalečného za znalecký posudek bylo v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V této souvislosti stěžovatelka uvedla, že znalecký posudek posuzoval jiný stavební materiál, než ten, který byl předmětem zadání. Toto pochybení přiznal i samotný znalec, který následně provedl posouzení správného stavebního materiálu a výsledky konstatoval před soudem v rámci své výpovědi. Podle názoru stěžovatelky tak byl znalecký posudek zjevně nesprávný. Usnesení krajského soudu pak bylo nepřezkoumatelné, neboť z něj nebylo jasné, která část znalečného je účtována za zkoumání nesprávného materiálu a která za dodatečné zkoumání materiálu zadaného soudem. Uvedené pochybení pak dle názoru stěžovatelky nenapravil ani vrchní soud, když ve svém rozhodnutí vyslovil závěr, že výsledky obou zkoumání byly naprosto totožné, přičemž toto tvrzení neodpovídalo provedeným důkazům. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 7 Cmo 338/2013-447 ze dne 28. 11. 2013 a usnesení krajského soudu č. j. 15 Cm 58/2010-420 ze dne 3. 6. 2013 svým nálezem zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky se způsobem, jímž obecné soudy rozhodly o znalečném, tedy o jedné ze složek nákladů soudního řízení. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že se ve své judikatuře otázkou nákladů řízení a její reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně zabýval. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 653/03
ze dne 12. 5. 2004, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69, str. 189 a násl.), a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Na straně druhé však Ústavní soud podotýká, že problematika nákladů řízení zpravidla nebude předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999
sp. zn. III. ÚS 224/98
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001
sp. zn. II. ÚS 444/01
publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
V nyní projednávané věci však nic takového zjištěno nebylo. Stěžovatelka se v podstatě domáhala toho, aby obecné soudy aplikovaly § 17 odst. 3 zákona č. 36/1967 Sb., zákon o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje, že se odměna znalce může přiměřeně krátit, jestliže úkon nebyl proveden řádně nebo ve stanovené lhůtě. Zde Ústavní soud připomíná, že toto ustanovení zakotvuje pouze možnost, ne povinnost, přiměřeného krácení odměny za znalecký posudek. Obecné soudy, zejména soud vrchní, se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a svůj závěr o přiznání a vyčíslení znalečného dostatečně zdůvodnily. Ústavní soud, s ohledem na výše naznačené limity své přezkumné činnosti, neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, proto mu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatelka s argumenty, o něž byla napadená rozhodnutí opřena, neztotožnila, sama o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu