Constitutional Court dismisses appeal claiming trial courts erred in evaluating expert psychological evidence regarding motive.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. Š., zastoupené JUDr. Branislavem Renkerem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2013 č. j. 7 Tdo 1120/2013-34, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 7 To 24/2013 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2013 č. j. 2 T 12/2011-1001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla uznána vinnou ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. c) a j) trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále stěžovatelka navrhuje i zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti výše uvedenému rozsudku, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podstata stěžovatelčiny argumentace spočívá v tom, že podle jejího názoru trestní soudy nesprávným, resp. nedostatečným způsobem provedly znalecké dokazování týkající se pohnutky a motivu spáchaného činu. Poukazuje na to, že soudy nepřiznaly dostatečný význam znaleckému posudku (z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie), který nechala vypracovat obhajoba, a jako rozhodující převzaly závěry ze znaleckých posudků (z odvětví psychiatrie a klinické psychologie), které byly vyžádány orgány činnými v trestním řízení. V důsledku toho mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného činu, který měl být (podle názoru stěžovatelky) posouzen nikoli jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 trestního zákoníku, ale jako zločin zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, popř. jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1, 5 trestního zákoníku.

Z těchto důvodů se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.

Ústavní soud po posouzení ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud zásadně opětovně nehodnotí důkazy, které soudy v trestním řízení provedly, a to ani tehdy, pokud by se s jejich závěry neztotožňoval. K posouzení otázky, zda hodnocením důkazů provedeným soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv, přistupuje Ústavní soud zpravidla jen tehdy, je-li v konkrétním případě mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými nebo právními závěry zcela zjevně patrný extrémní rozpor (viz např. usnesení ve věci

sp. zn. II. ÚS 2969/09

).

Výše popsanou argumentaci stěžovatelka uplatňovala již v řízení před trestními soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se touto argumentací důkladně zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. To je patrné mj. z toho, že Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 9. 2012 (sp. zn. 7 To 70/2012) zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc vrátil tomuto soudu a uložil mu, aby vyslechl zpracovatele rozdílných psychologických znaleckých posudků a vyjasnil rozdílně řešenou motivační otázku, která má i právně kvalifikační dopad.

Soud prvního stupně tento pokyn respektoval a znalecké dokazování doplnil. Stěžovatelka brojí proti způsobu hodnocení tohoto znaleckého dokazování, ale zde musí Ústavní soud připomenout, že trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu s dalšími provedenými důkazy. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog - na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce neztotožní, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu (srov. k tomu nálezy

sp. zn. III. ÚS 284/12

,

III. ÚS 2453/11

a další judikaturu tam citovanou).

Trestní soudy v dané věci důkladně odůvodnily, proč se neztotožňují se závěry obsaženými ve znaleckém posudku předloženém obhajobou, přičemž tento svůj postoj opřely o strukturu dalších důkazů, zejména svědecké výpovědi a e-maily. Ústavní soud v tomto směru žádné pochybení v odůvodnění rozhodnutí trestních soudů neshledal a jejich postup proto považuje za ústavně konformní.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. června 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu