Constitutional Court dismisses constitutional complaint as manifestly unfounded due to lack of constitutional dimension and prior identical ruling.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed Ladislav Pečený's constitutional complaint against a district court ruling regarding a bank loan dispute. The court determined the complaint was manifestly unfounded because the underlying civil judgment could not violate fundamental rights and the issue had already been resolved in a prior identical decision. Consequently, the court exercised its authority to reject the petition without a merits review, citing the absence of a constitutional dimension and the existence of a binding precedent.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; Constitutional complaints are manifestly unfounded when the challenged administrative or judicial decision lacks the capacity to violate fundamental rights or when the same legal issue has already been definitively resolved by the Constitutional Court.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Pečeného, právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Tomanem, Trojanova 12, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 12. 2013 č. j. 49 C 279/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 21. 2. 2014 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví citovaným rozsudkem byla porušena jeho základní práva zaručená zejm. čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.
Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150,- Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
O naposledy zmíněnou situaci se jedná i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska podstatných stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatele na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Pokud stěžovatel nad rámec argumentace obsažené ve stížnostním žádání - z něhož vzešel citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 3725/13
- zejména namítá, že mu byla nesprávným postupem soudu zejména odňata možnost vyjádřit se k podání žalované a že o věci bylo rozhodnuto v rozporu s rozvrhem práce, popřípadě, že ve věci stěžovatele rozhodoval soudce, jenž se proti danému typu sporů negativně vymezil, měl stěžovatel využít zejm. žalobu pro zmatečnost.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu § 39 citovaného zákona, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu