Constitutional Court dismisses appeal as Constitutional Court lacks power to review Supreme Court's procedural dismissal of appeal.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 738/2013, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2013, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne z 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 6. 2012, č. j. 19 Co 153/2012-306 (dále jen "rozsudek městského soudu").

Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o jeho žalobě proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 10.000.000 Kč, respektive po částečném zpětvzetí žaloby částky 530.000 Kč, se zákonným úrokem z prodlení od 9. 5. 2005 do zaplacení, jako náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), z důvodu nesprávného úředního postupu - průtahů v řízení - ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999. V tomto řízení o náhradě nemajetkové újmy byl úspěšný částečně, když prvostupňovým rozhodnutím mu byla nejprve přiznána částka 55.000 Kč a městským soudem dalších 33.876 Kč. S tím se však stěžovatel nespokojil a podal dovolání, ve kterém rozporoval způsob výpočtu, respektive krácení žalované částky, kdy měl za to, že se jedná o otázku zásadního právního významu.

Dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že se o otázku zásadního právního významu ve smyslu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) nejedná. S tím však stěžovatel nesouhlasí a proto podává ústavní stížnost, kdy je přesvědčen, že Nejvyšší soud dostatečně neuvážil veškeré skutečnosti a okolnosti případu.

Stěžovatel poukazuje na své právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je nucen připomenout, že ve své rozhodovací činnosti již opakovaně, a to mimo jiné i ve věci jiné ústavní stížnosti stěžovatele (srovnej usnesení Ústavního soudu

sp. zn. II. ÚS 893/13

), konstatoval, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle někdejšího § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu představuje procesní rozhodnutí, které řeší pouze otázku přípustnosti. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým určí, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Uvedené uvážení dovolacího soudu zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem vůbec formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl a měl napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, například pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad. Nic takového však Ústavní soud v nynější věci neshledává, naopak je nutno zdůraznit, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je řádně a přesvědčivě odůvodněno.

Odkázat lze ostatně i na závěry ve věci další obdobné stěžovatelovy ústavní stížnosti

sp. zn. I. ÚS 699/14

. Stejně jako v tehdejším usnesení musí Ústavní soud ke stěžovatelově polemice se způsobem výpočtu, respektive krácení částky žalované jako náhrada nemajetkové újmy, předkládané v rovině podústavního práva, poukázat na zásadu zdrženlivosti v zasahování Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2014

Stanislav Balík

předseda senátu