Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding inheritance case procedural fairness and right to fair trial.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Kellnera, zastoupeného JUDr. Ladislavem Mocem, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012 č. j. 24 Co 19/2012-196 a Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 597/2013-264, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho dědické věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti, její přílohy a vyžádaného procesního spisu se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2012 č. j. 24 Co 19/2012-196 (s méně významnými změnami) potvrdil usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2011 č. j. 26 D 91/2008-183 odkázal stěžovatele, aby podal žalobu na určení, že pozůstalá dcera není dědičkou zůstavitelky a on je jediným dědicem zůstavitelky podle závěti (výrok I.). Odvolací soud konstatoval, že v případě sporu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. nemusí trestní řízení otázku dědické nezpůsobilosti vyřešit ve všech případech, a vyčkávání na jeho výsledek by bylo v rozporu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti řízení v daném případě již proto, že orgány činné v trestním řízení se pouze opakovaně zabývají podněty stěžovatele ohledně tvrzené trestné činnosti pozůstalé dcery.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2014 č. j. 21 Cdo 597/2013-264 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že odvolací soud při řešení předběžné otázky, zda se pozůstalá dcera dopustila jednání, které zakládá dědickou nezpůsobilost, aplikoval a interpretoval ustanovení § 175k odst. 2, jakož i § 135 o. s. ř., v souladu s ustálenou judikaturou soudů, jakož i právní teorií.

Oproti tomu stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje názor, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam mělo; Nejvyšší soud měl totiž zaujmout stanovisko k tomu, ve kterých případech lze otázku spáchání trestného činu řešit v občanskoprávním řízení jako otázku předběžnou. Sám vychází z toho, že existuje podstatný rozdíl mezi možnostmi soudu v občanskoprávním řízení, který může využívat jen postupů a důkazních prostředků upravených v občanském soudním řádu, a mezi možnostmi soudu v trestním řízení, jemuž důkazní prostředky opatřují orgány činné v trestním řízení. Z toho stěžovatel dovozuje, že u "jednoduchých" trestných činů může soud v občanskoprávním řízení posoudit předběžnou otázku "stejně kvalitně" jako soud v řízení trestním, zatímco u komplikované trestné činnosti nelze bez využití možností daných trestním řádem, nasazení operativně technickým pomůcek a odborníků v oblasti kriminalistiky, předpokládat, že by ji soud mohl v občanskoprávním řízení vyřešit.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo - v jeho procesní větvi - mu však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Přestože ze stěžovatelem dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí věcně "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

Žádné takové ústavněprávně relevantní pochybení obecných soudů však není v dané věci seznatelné.

Předně platí, že obvodní soud i městský soud postupovaly v souladu s ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř., a důvody pro tento postup srozumitelně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž - dále - posouzení, zda se pozůstalá dcera dopustila úmyslného trestného činu proti zůstavitelce, není ve všech případech identifikovatelné s rozhodnutím soudu v trestním řízení, a jmenovitě v poměrech dané "trestní" věci (srov. č. l. 93 resp. 111 procesního spisu) bylo zcela namístě odkázat na řízení občanskoprávní; ostatně pakliže by bylo trestní stíhání proti pozůstalé dceři zůstavitelky vskutku posléze zahájeno, nic nebude soudu v občanskoprávním řízení překážet na jeho výsledek vyčkat.

Je tedy namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu