Constitutional complaint dismissed as inadmissible because the applicant failed to exhaust remedies via a complaint for confusion.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the applicant's constitutional complaint as inadmissible without a merits review. The applicant argued that the lower court violated his right to a reasonable time and an impartial judge by assigning a specific judge with a known negative stance to his case. The court ruled that these arguments were identical to those raised in a prior complaint for confusion, which the applicant had not fully exhausted or obtained a final decision on.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all legal remedies, including a complaint for confusion, which serves the same protective function.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Michala Zahradníčka, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 12. 2013 sp. zn. 49 C 312/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil shora označený rozsudek, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované (Hypoteční banka, a. s.) domáhal zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení (které jí mělo vzniknout tím, že bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a na náhradě nákladů řízení uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované částku 6 534 Kč.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání, jak je zakotvuje zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - vedle rozsáhlé věcné kritiky napadeného rozhodnutí - namítá rovněž porušení svého práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že pro vyřízení jeho věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, místopředseda soudu a jeho tiskový mluvčí pro občanskoprávní věci, "u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj" ke stěžovatelem uplatňovanému nároku, a který si v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" i případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením; tím byli současně z rozhodování vyloučeni ostatní soudci, kteří v kauze vrácení bankovních poplatků dosud nerozhodovali.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a takovým prostředkem je i žaloba pro zmatečnost.
To je v dané věci významné potud, že výše shrnuté stěžovatelovy námitky se v dané procesní situaci identifikují - právě - s důvody žaloby pro zmatečnost, a to ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř.
Z ústavní stížnosti se však nepodává, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natožpak, že by již tento mimořádný opravný prostředek (plně) "vyčerpal", resp. dosáhl rozhodnutí o něm (srov. i ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 1325/14
a obdobná rozhodnutí v dalších věcech stěžovatele, jakož i jiná rozhodnutí tam odkazovaná).
Není jakkoli důležité, že vedle procesních ("zmatečnostních") námitek uplatnil stěžovatel také námitky věcné, jelikož v řízení o žalobě pro zmatečnost lze dosáhnout téhož, k čemu mají z pohledu stěžovatele tyto námitky sloužit. Ani dostupnost ústavní stížnosti tím není dotčena, neboť bude-li totiž posléze žaloba zamítnuta, běží nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového rozhodnutí (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014
sp. zn. III. ÚS 3368/13
).
Stojí za zaznamenání, že co do těchto věcných námitek platí, že jsou identické s těmi, s nimiž se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(dostupný na http://nalus.usoud.cz); jím v bodu 37 uvažovaný postup Nejvyššího soudu potom nalezl reálného výrazu ve Stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj