Constitutional Court dismisses constitutional complaint as obviously unfounded due to identical prior ruling on same legal issue.
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a lawyer against a district court judgment regarding unjust enrichment. The court determined the complaint was obviously unfounded because it raised identical legal arguments and facts as a previously decided case. Consequently, the court applied a summary procedure to reject the submission without a full hearing.
Regesto Legislator
Generato dall'IA§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud může ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, pokud je její obsah a argumentace totožná s již rozhodnutou věcí.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IAGiurisprudenza citata
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti, kterou podal MUDr. Sudheera Magage, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 1. 2014 sp. zn. 56 C 266/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil shora uvedený rozsudek, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Jím Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované (České spořitelně, a. s.) domáhal zaplacení částky 4 656 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení (které jí mělo vzniknout tím, že bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 97 Kč měsíčně), a na náhradě nákladů řízení uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované 4 719 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tomuto rozsudku obšírně oponuje, a jelikož jím předestřená argumentace je mu nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech rekapitulovat.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podle jeho znění, účinného od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno toliko uvedením příslušného zákonného ustanovení.
Tak Ústavní soud nyní činí, jelikož se přihlašuje ke svému standardně traktovanému názoru, že k posouzení ústavní stížnosti ve smyslu citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ní vznesených námitek - rovněž za situace, kdy jsou k dispozici jeho dřívější rozhodnutí, v nichž se vypořádal se shodnou argumentací proti obdobným rozhodnutím obecných soudů, a to zejména tehdy, byl-li v nich formulovaný právní názor vyjádřen v nálezové formě.
To je právě významné v dané věci; ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek, zcela identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), kterým ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, se z odůvodnění nálezu podává očividně, a stěžovatele postačí na ně odkázat.
Jen pro úplnost je přiléhavé zaznamenat, že v jeho bodu 37 uvažovaný postup Nejvyššího soudu nalezl již reálného výrazu ve Stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Výše předznamenané posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno; Ústavní soud tomu dal výraz unesením, které přijal v senátě bez ústního jednání.
Ačkoliv nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud jednal tak, aby ústavní stížnost byla projednána bez prodlení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu