Constitutional Court dismissed constitutional complaint regarding fair trial rights in enforcement proceedings. The court found no violation of Article 36 of the Charter. The court ruled that the lower courts correctly applied the law without exceeding constitutional limits.
Cechia (CZ)
Sintesi Legislator
Generato dall'IAThe Constitutional Court rejected Dagmar Sobotka's constitutional complaint against the enforcement proceedings of her co-debtor's debts. She argued that the lower courts violated her right to a fair trial by refusing to stop enforcement based on alleged repayment by her co-debtor, which she claimed was fraudulent. The court determined that the lower courts correctly applied the law and that the complaint failed to demonstrate a violation of constitutional principles or an abuse of power.
Regesto Legislator
Generato dall'IAArticle 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms; Article 83 of the Constitution: The Constitutional Court reviews only whether proceedings respected constitutional principles and did not infringe protected rights, not the substantive correctness of the decision.
Parole chiave
Generato dall'IADisposizioni normative citate
Generato dall'IATesto completo
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Sobotkové, zastoupené JUDr. Oskarem Matouškem, advokátem se sídlem Mělník, Krombholcova 327, proti usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. 15 Nc 3089/2008-92, Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013 č. j. 27 Co 516/2012-132 a Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 2465/2013-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v její exekuční věci, neboť je názoru, že jimi byla zkrácena v právu na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2013 č. j. 27 Co 516/2012-132 potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 6. 2012 č. j. 15 Nc 3089/2008-92, jímž byl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekucí nařízených na její majetek zamítnut. Dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatelky, dle kterého její spoludlužník Zdeněk Sobotka na vymáhané pohledávky oprávněné již plnil, nebylo prokázáno, resp. se tak stalo před vydáním exekučního titulu (což je obrana uplatnitelná výlučně v nalézacím, nikoli exekučním řízení). Krajský soud tedy uzavřel, že stěžovatelka důvod zastavení exekucí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. neprokázala.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 11. 2013 č. j. 20 Cdo 2465/2013-173 odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť v něm chyběla identifikace dovolacího důvodu a vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, čímž trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
V ústavní stížnosti stěžovatelka opětovně namítá, že v době nařízení exekucí, byla již dlužná částka přiznaná příslušnými exekučními tituly oprávněné zaplacena stěžovatelčiným spoludlužníkem Zdeňkem Sobotkou, a proto byly exekuce nařízeny bezdůvodně. Je přesvědčena, že oprávněná účelově a nepravdivě po dohodě se svým synem a bývalým manželem Zdeňkem Sobotkou tvrdí, že šlo o plnění jeho dalších peněžních závazků, čímž je úmyslně poškozována, ve snaze obohatit se na její úkor.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. vysvětlil obšírně a srozumitelně (a podle Ústavního soudu nadto podústavně "správně") zejména odvolací soud, a na odpovídající části odůvodnění jeho rozhodnutí postačí jen odkázat.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Za těchto okolností ponechal Ústavní stranou skutečnost, že stěžovatelka nepodala řádné dovolání, ač k tomu byla - pro potřeby projednatelnosti její ústavní stížnosti - zjevně povinna.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu