Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding civil court procedural defects and failure to cure appeal defects.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Ruské, zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Prostějov, Karlov 6, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. března 2011 č. j. 5 C 469/2010-7, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2013 č. j. 44 Co 8/2013-43 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 25 Cdo 3612/2013-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (danou k poštovní přepravě dne 4. 4. 2014 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2014) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnut a tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva (především na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").

2. Okresní soud napadeným rozhodnutím odmítl žalobu stěžovatelky a její nezletilé dcery jako žalobkyň kvůli neodstranění vad žaloby ve lhůtě k tomu soudem stanovené. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanými jako věcně správné. Odvolání nezletilé odmítl pro opožděnost. V odůvodnění uvedl, že vyjádření stěžovatelky (v bodě, čeho se domáhá) obsažené v závěrečné části žaloby a slovech ["...domáháme se pro druhou žalobkyni přiměřené nemajetkové újmy v penězích...(a)...navrhujeme, ...aby soud vydal rozsudek, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyním 1) a 2) škodu a přiměřené zadostiučinění v penězích (nemajetkovou újmu v penězích)..."], není uvedením, čeho se domáhá, po kterém ze žalovaných anebo v jakém poměru jsou případně oba společně k povinnosti, jež se proti nim uplatňuje.

Formulovat subjektivní právo, a komu z něj vyplývá jaká povinnost do naprosté konkrétnosti (už se zřetelem k případnému budoucímu výkonu rozhodnutí), je věc žalobce a zdaleka nikoli "znalce". Důvod k postupu prvoinstančního soudu dle § 43 odst. l o. s. ř. tedy byl shledán. Poskytnutí jedné příležitosti a určité lhůty k nápravě je předepsaným postupem, kterýžto nebyl v daném případě dotčen ani sdělením osobních překážek jako okolnosti k případnému posouzení prvoinstančnímu soudu. Konstatovaná nečinnost stěžovatelky dosahuje konečně až ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, bezmála druhý rok od příslibu nápravy a přitom překážky již nemají existovat.

Pokud jde o nezletilou žalobkyni, od doručení napadeného rozhodnutí koliznímu opatrovníkovi (Městský úřad Prostějov) dne 22. 12. 2011 počala běžet odvolací lhůta, která skončila marně v pátek dne 6. 1. 2012. Jeho podání soudu ze dne 16. 1. 2012, týkající se ovšem návrhu na zproštění funkce opatrovníka pro právní neerudovanost personálu (rozhodnutí o jeho ustanovení přitom nabylo právní moci 7. 11. 2011), nelze za odvolání považovat. Odvolání, o které jde, podala nezletilá až dne 13. 6. 2012 prostřednictvím nynější advokátky Mgr.

Mackové, ustanovené (pravomocně od 16. 5. 2012) namísto dosavadního opatrovníka. Nic z potud uvedeného nezastře, že jde z časových hledisek o odvolání opožděné a jako takové je šlo dle §218a o. s. ř. jen odmítnout.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky i nezletilé odmítl. Dovolání nezletilé odmítl jako nepřípustné ze zákona, jelikož proti odvolacímu usnesení je přípustná žaloba pro zmatečnost. O dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že z jeho obsahu vyplývá, že je jím napadán procesní postup soudů vztahující se k doručování a ustanovování zástupců žalobkyním, čímž není naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá následující. V době, kdy nalézací soud vydal výzvu k doplnění chybějících náležitostí žaloby a jejich odstranění, stěžovatelka měla ustanoveného zástupce JUDr. Drahomíra Krátkého. Za tohoto stavu měla být výzva soudu k doplnění chybějících náležitostí žaloby a jejich odstranění doručena jejímu zástupci, a nikoli jí. S doručením předmětné výzvy stěžovatelce, namísto ustanovenému zástupci, pak nelze spojovat žádné účinky, tedy ani účinky marného uplynutí lhůty a z tohoto důvodu vydání rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Stejné platí také pro doručování usnesení o odmítnutí žaloby, jež mělo být doručeno nově ustanovenému zástupci JUDr. Martině Hrbatové, a nikoli stěžovatelce. Usnesení nalézacího soudu o odmítnutí žaloby tak pro jeho nedoručení ustanovenému zástupci nemohlo ani nabýt právní moci. V rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 11. 2. 2011 č. j. 5 C 469/2010-4 nebyly požadavky na odstranění vytýkaných vad žaloby formulovány dostatečně určitě, tj. tak, aby žalobkyně věděla, co a jakým způsobem má v žalobě doplnit a opravit.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla žalobkyní před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

7. Je tedy především na obecných soudech, aby interpretovaly zákonná hmotněprávní či procesněprávní ustanovení. Úloha Ústavního soudu při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se omezuje na ověření, zda důsledky takové interpretace jsou slučitelné s Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či jinou součástí ústavního pořádku zaručující základní právo nebo svobodu. Je tomu tak obzvláště tehdy, jedná-li se o soudní výklad procesních pravidel a v jejich rámci zejména pak ustanovení o podmínkách řízení včetně podmínek týkajících se návrhu. Je jisté, že právo na spravedlivý soudní proces, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením. Účelem právní úpravy, týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však pochopitelně nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasažené v samé své podstatě (srov. např. nález

sp. zn. IV. ÚS 281/04

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (sub 6) není povolán k výkladu a reaplikaci jednoduchého práva, nejde-li o posouzení jeho souladu s ústavním pořádkem, zejména s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. V nyní projednávané věci nedošlo ke svévolné či excesivní aplikaci procesních předpisů, která by znamenala porušení základního práva stěžovatelky. Obecné soudy své závěry v odůvodnění rozhodnutí jasně a srozumitelně vyložily. Tyto závěry obecných soudů nejsou v zásadním rozporu s běžnou a oprávněnou praxí obecných soudů při uplatňování kvalitativních nároků na soudní podání.

9. Námitka stěžovatelky o nedostatečnosti výzvy nalézacího soudu k odstranění vad žaloby je nepřesvědčivá již proto, že stěžovatelka v odvolacím řízení vycházela zjevně z premisy opačné, když například tvrdila, že v brzké době spolu s advokátkou doplní žalobu v kontextu výzvy soudu; vnímala-li by stěžovatelka výzvu soudu prvního stupně jako nedostatečně poučující, pak by toto namítla, a naopak by neměla rozumného důvodu tvrdit, že výzvě vyhoví. Stěžovatelka namítala, že nalézací soud měl nejdříve dořešit otázku stěžovatelčina zastoupení advokátem, a až následně jí skrze ustanoveného zástupce vyzývat k odstranění vad; tím však opomíjí i argumentaci odvolacího soudu, že její nečinnost (v podobě neodstranění vad žaloby) dosahovala až ke dni rozhodnutí odvolacího soudu bezmála druhý rok od příslibu nápravy a přitom překážky, kterými stěžovatelka argumentovala (proč dosud neodstranila vady žaloby) neměly existovat (měla ustanoveného advokáta). Podobně postrádají roviny ústavnosti i námitky stěžovatelky, že příslušná usnesení jí měla být doručena nikoli osobně, nýbrž prostřednictvím jejích advokátů. Z hlediska spravedlnosti řízení před obecnými soudy není podstatné, že bylo doručováno přímo jí; pokud měla za to, že v interpretaci příslušných usnesení soudů a k vyhovění jejich požadavků potřebuje advokáta, pak stačilo tohoto advokáta informovat.

10. Ústavní soud připomíná účel občanského soudního řízení (vyjádřený v § 6 o. s. ř.), podle kterého v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Z toho vyplývá, že nedostatek součinnosti účastníka ve sporném řízení s sebou nese zpravidla nepříznivé rozhodnutí pro toho účastníka, který svou povinnost nesplnil. Nepříznivý výsledek řízení si stěžovatelka způsobila sama vlastní pasivitou. Ústavně zaručené právo každého na přístup k soudu neznamená, že není nutno, s odkazem na ústavní zakotvení tohoto práva, respektovat procesní náležitosti podání (v konkrétním případě žaloby). Právo na přístup k soudu je nutno interpretovat tak, že každý má právo, aby jeho věc projednal a rozhodl nestranný a nezávislý soud, přičemž bližší procesní podmínky přístupu k soudu stanoví zákon. Tyto podmínky musí odpovídat požadavku srozumitelnosti, předvídatelnosti, a transparentnosti, což v daném případě zjevně splněno bylo.

11. Ústavní soud tak neshledal, že by některá z předložených námitek měla ústavněprávní relevanci a posunula celou věc z roviny pouhé polemiky s aplikací jednoduchého práva. Stěžovatelka měla k dispozici právní prostředky, kterými se mohla domoci soudního řízení ve své věci. Při zdůraznění obecného právního principu vigilantibus iura tak Ústavní soud nedospěl k závěru, že stěžovatelce byla upřena spravedlnost a právo na přístup k soudu.

12. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu