Constitutional Court dismisses appeal against criminal conviction for robbery, upholding free evaluation of evidence.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2012 č. j. 2 T 83/2012-366 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 7. 8. 2013 č. j. 2 To 132/2013-500, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Olomouci a uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterými byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a rovněž k zásahu do práva zaručeného čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel zpochybňuje dokazování, primárně pak způsob hodnocení některých důkazů ze strany trestních soudů. Vady spatřuje zejména jednak v tom, jak soudy hodnotily výpověď jednoho ze spoluobžalovaných, a jednak v hodnocení, resp. neprovedení části videozáznamu dokumentujícího události na místě činu v rozhodnou dobu. Tento postup soudů označuje jako porušení principu práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti zbraní a zásady presumpce neviny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Jak vyplývá z odůvodnění obou napadených rozhodnutí, výše popsané námitky stěžovatel opakovaně uplatňoval v průběhu trestního řízení, přičemž je třeba konstatovat, že soudy se s nimi ve svých rozhodnutích zcela dostatečné vypořádaly. Ústavní soud musí k námitkám stěžovatele předně uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) se dovozuje i zásada volného hodnocení důkazů. Z ní vyplývá, že nezávislé trestní, civilní a správní soudy rozhodují o tom, které skutečnosti považují k dokazování za relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví žádoucí dosavadní dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které dokazovat netřeba.

Podle ustálené judikatury Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy (srov. např. nález

sp. zn. III. ÚS 23/93

). Z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci ostatních soudů a jejich rozhodnutí zrušit. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 84/94

), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 166/95

). Daný případ však pod žádnou z těchto výjimek nelze podřadit.

Jak soud nalézací, tak soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí racionálně vysvětlily všechny podstatné okolnosti, na základě kterých dospěly k vynesení odsuzujícího rozsudku. Ústavní soud považuje za vhodné poukázat zejména na přesvědčivé odůvodnění odvolacího trestního soudu ve vztahu k videozáznamům z místa činu (s. 11 napadeného rozhodnutí), kde je zcela logicky vysvětleno, jak je stěžovatel usvědčován z podílu na spáchání stíhaného skutku. V dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, která Ústavní soud považuje za dostatečná a srozumitelná, takže neshledává důvod ke kasačnímu zásahu.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu