Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to failure to file appeal on procedural grounds.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky CPI Reality, a. s., IČ 28183436, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře RYBÁŘ, SOPPÉ & PARTNEŘI, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2013 č. j. 15 Co 205/2011-179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 14. 1. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 1. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil její právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Napadeným rozsudkem městského soudu byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 12. 2010 č. j. 28 C 71/2006-85 v zamítavém výroku ve věci samé tak, že se určuje, že stěžovatelka je vlastníkem blíže specifikovaných pozemků v k. ú. Vokovice (výrok I), a žalované České republice a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované hlavnímu městu Praze bylo uloženo zaplatit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 200 000 Kč (výrok II). Při rozhodování o nákladech řízení městský soud vycházel z toho, že stěžovatelka si nárokovala náklady řízení ve výši 887 551 Kč, což zdůvodnila tím, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. je soud povinen postupovat podle advokátního tarifu a stanovit výši odměny za jeden úkon právní služby z hodnoty předmětných nemovitostí, přičemž těchto úkonů bylo učiněno 14. K tomu však městský soud uvedl, že tento počet není správný, neboť za dva úkony stěžovatelce odměna nepřísluší, a ani zbývající výši nákladů v částce 754 693 Kč nelze považovat za spravedlivou. Z tohoto důvodu postupoval podle ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dál jen "o. s. ř.") a stanovil výši nákladů řízení v částce 200 000 Kč, vycházeje mj. z toho, že tato částka odpovídá asi polovině nákladů řízení stanovených podle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., jde o věc skutkově jednoduchou, a ani po právní stránce není složitá.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Z vyžádaného soudního spisu nevyplynulo, že by stěžovatel napadl předmětné usnesení městského soudu dovoláním.

Ústavní soud přitom vychází z názoru, že dovolání podle § 236 a násl. o. s. ř.,

je-li přípustné ve smyslu § 237, § 238 a contrario a § 238a o. s. ř., představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno vyžadovat (k tomu blíže např. usnesení ze dne 28. 3. 2013

sp. zn. III. ÚS 772/13

, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci dovolání směřuje proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení, přičemž jak patrno z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, dovoláním lze (samostatně) napadnout i rozhodnutí odvolacího soudu v nákladovém výroku (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1226/2013, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Jde-li o otázku nepřípustnosti dovolání ve smyslu § 238 o. s. ř., Ústavní soud nezjistil, že by byl naplněn některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení. Na doplnění nutno uvést, že na souzenou věc by mohl dopadat důvod uvedený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, tedy že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč.

Jak ovšem plyne z výše uvedeného, napadeným výrokem rozsudku městského soudu byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení (jen) ve výši 200 000 Kč, ač ona požadovala částku 887 551 Kč, přičemž příslušné snížení ze strany městského soudu na základě aplikace zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a ustanovení § 150 o. s. ř. pokládá stěžovatelka za nesprávné, resp. protiústavní. Nejvyšší soud přitom vychází z názoru, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výši nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely (viz usnesení ze dne 18. 11. 2013 sp. zn. 29 ICdo 34/2013). Dále Nejvyšší soud zastává názor, že pokud odvolací soud uložil žalovanému (dovolateli) povinnost zaplatit žalobci náklady řízení, je z hlediska přípustnosti dovolání určující rozdíl mezi částkou, kterou uložil žalovanému zaplatit odvolací soud, a částkou, kterou by žalovaný byl podle příslušného předpisu povinen žalobci hradit (viz usnesení ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2578/2013). Z hlediska věci nyní posuzované má především význam další usnesení ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 3141/2013 (vycházející z výše citovaného usnesení sp. zn. 29 ICdo 34/2013), kde Nejvyšší soud judikoval, že v případě, že žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci (dovolateli) náklady řízení, je pro předmětné posouzení rozhodná výše nákladů řízení, které soudy žalobci dle jeho tvrzení odepřely.

Byť otázku (ne)přípustnost dovolání ve smyslu § 237 až § 238a o. s. ř. posuzuje dovolací soud (§ 239 o. s. ř.), a Ústavní soud nemůže jeho rozhodování předjímat, v daném případě nutno stěžovatelce vytknout, že daný mimořádný opravný prostředek neuplatnila, neboť byla řádně poučena odvolacím soudem o možnosti jeho podání a také nic nesvědčilo tomu, že by (přesto) dovolání bylo z hlediska ustanovení § 238 o. s. ř. nepřípustné, a to ani z hlediska podmínky stanovené v § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013), protože se stěžovatelka cítila být napadeným výrokem o nákladech řízení zkrácena na částce zjevně přesahující 50 000 Kč. V důsledku toho je nutno považovat její ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti stanovené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu