Constitutional Court dismisses appeal as ordinary court decision is not final and merits review is pending.

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Štrochové, zastoupené JUDr. Ing. Šárkou Krejčířovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Albertova 684/38, Kroměříž, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. prosince 2013, č. j. 10 C 296/2008-647, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního soudu ve Zlíně, ze dne 10. prosince 2013, č. j. 10 C 296/2008-647, kterým prý bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivé soudní řízení a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na uplatnění stejných základních práv na všechny případy, které splňují stanovené podmínky dle čl. 4 odst. 3 Listiny, principu právního státu a z něj vyplývajícího principu právní jistoty a předvídatelnosti práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, práva na rovné postavení v soudním řízení a principu nestrannosti soudu dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a práva na projednání věci veřejně a v její přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Zlíně svým rozhodnutím, napadeným ústavní stížností, rozhodl, že znalec Ing. Jan Machovec není vyloučen z podání znaleckého posudku ve věci 10 C 296/2008. Soud v usnesení uvedl, že v souvislosti s námitkou podjatosti si vyžádal od znalce Ing. Jana Machovce vysvětlení k průběhu místních šetření v předmětné věci. Znalec uvedl, že jeho vystupování v místních šetřeních byla dána složitostí zjišťování na místě samém a emočně vypjatou situací mezi účastníky řízení. Okresní soud konstatoval, že postup znalce při provedení znaleckého úkonu nemůže být důvodem podjatosti, ani nemůže být příčinou vyloučení znalce z podání znaleckého posudku, když žádné jiné konkrétní skutečnosti, které by odůvodnili závěr, že znalec je pro svůj poměr k věci nebo účastníkům či jejich zástupcům vyloučen z podání znaleckého posudku, žalobci neuvedli.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména namítla, že chování znalce při ohledání na místě samém, nepožadování součinnosti po stěžovatelce a druhém žalobci a naopak požadování přítomnosti jednoho ze žalovaných, neochota odkrýt kořenový systém na inkriminovaném pozemku, přizpůsobování se časovým požadavkům žalovaného, zatímco stěžovatelku a druhého žalobce znalec o místním ohledání vůbec nevyrozuměl, jakož i zohlednění pouze svědecké výpovědi žalovaného a nikoliv stěžovatelky či druhého žalobce ve věci, vyvolává podle ní důvodné pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti znalce. Okresní soud se podle jejího názoru dostatečně nevypořádal s jejími námitkami, neuvedl ve svém usnesení všechny okolnosti, potřebné pro správné posouzení věci a řádně je neodůvodnil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.

Ústavní soud rovněž setrvale judikuje, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu rozhodnutí, která jsou již konečná a pravomocně rozhodnuta, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity a Ústavní soud není jediným orgánem, jehož úkolem je ochrana ústavnosti.

V daném případě stěžovatelka brojí proti dílčímu rozhodnutí obecného soudu ve věci, která ještě zdaleka není konečně a pravomocně meritorně rozhodnuta a stěžovatelka tak může využít všechny možnosti k ochraně svých práv, které jí právní řád nabízí v řádném řízení. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem není a nemůže být změna či náprava všech tvrzených pochybení v dosud neskončeném řízení, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, posoudit, zda řízení jako celek obstojí z ústavněprávního hlediska. Ve své judikatuře sice připouští výjimky, které spočívají v tom, že ústavní stížností lze někdy napadnout i nemeritorní rozhodnutí, které tvoří samostatnou uzavřenou část řízení a bezprostředně a citelně zasahuje do základních práv stěžovatele. K tomu však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu obecného soudu a nezjistil nic, co by dané věci dávalo ústavněprávní rozměr. Soud zaujal právní názor, který řádně a racionálně odůvodnil. Ústavní soud jen pro úplnost připomíná, že důkaz znaleckým posudkem je pouze jedním z důkazů, které soud hodnotí zvlášť a ve vzájemné souvislosti s dalšími důkazy, prokazující skutečnosti tvrzené stranami sporu.

Podstata předmětné ústavní stížnosti tedy v zásadě spočívá pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, resp. v názoru, jakým způsobem měl nebo má obecný soud v řízení postupovat. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup soudu, které je a musí být - v dané fázi řízení - nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu a již vůbec ne měnit jeho řádně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by v zásadě posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví - v daném případě navíc v situaci, kdy ve věci ani není meritorně rozhodnuto - což by bylo rovněž v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V podstatě by se tak stavěl na začátek a nikoliv na konec přezkoumávání konkrétního případu a stal by se jakousi dozorující "superinstancí" nad postupem orgánů veřejné moci. V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jakož i minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu