Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible due to failure to exhaust ordinary appeal remedies for service of process issues.

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Rychtaříka, zastoupeného JUDr. Dušanem Bláhou, advokátem, se sídlem Lidická 20, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 10 EC 91/2010-30 ze dne 16. 2. 2011 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 38 EXE 1571/2011-7 ze dne 27. 6. 2011 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a argumentace stěžovatele

Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem pro zmeškání obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 5 000 Kč s příslušenstvím.

Napadeným usnesením obvodní soud nařídil exekuci na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky přiznané napadeným rozsudkem.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ani jedno napadené rozhodnutí mu nebylo řádně doručeno, neboť bylo obvodním soudem doručováno na adresu, kde již od 1. 6. 2009 neměl trvalý pobyt a nezdržoval se tam. O napadených rozhodnutích se dozvěděl až dne 4. 7. 2013. Dle názoru stěžovatele obvodní soud chybně doručoval na adresu uvedenou v žalobě, aniž by si z evidence obyvatel zjistil skutečnou adresu stěžovatele pro doručování.

II. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz usnesení

sp. zn. III. ÚS 72/14

ze dne 24. 3. 2014, bod 4, či nález

sp. zn. I. ÚS 3161/13

ze dne 2. 12. 2013, bod 6).

V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutím prvoinstančního soudu, která mohla být napadena odvoláním. Stěžovatel však namítá, že napadená rozhodnutí obvodního soudu mu nebyla nikdy řádně doručena a napadený rozsudek nemůže být tedy platným exekučním titulem.

Podle § 50d občanského soudního řádu na návrh účastníka rozhodne odesílající soud, že doručení je neúčinné, pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit. Pokud by takovému stěžovatelovu návrhu bylo vyhověno, otvíralo by mu to možnost podat proti napadeným rozhodnutím odvolání. Podání návrhu podle § 50d občanského soudního řádu s následnou možností podat odvolání Ústavní soud již v několika usneseních považoval za prostředek nápravy, který stěžovatelé musí vyčerpat před podáním ústavní stížnosti (viz usnesení

sp. zn. IV. ÚS 1206/12

ze dne 4. 9. 2012, či usnesení

sp. zn. II. ÚS 171/10

ze dne 19. 8. 2011). Stěžovatel však této možnosti nevyužil.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na nález

sp. zn. II. ÚS 1056/09

ze dne 18. 11. 2009 (N 238/55 SbNU 305) je nepřípadný, neboť v té věci byla podána ústavní stížnost dne 24. 4. 2009, tedy před 1. 7. 2009, kdy nabyla účinnost novela občanského soudního řádu č. 7/2009 Sb., která nově zavedla institut určení neúčinnosti doručení podle § 50d občanského soudního řádu. V té věci tedy tento prostředek nápravy nemohl být objektivně použit.

Nyní projednávaný případ je také nutno odlišit od nálezu

sp. zn. IV. ÚS 2687/10

ze dne 22. 6. 2011 (N 122/61 SbNU 759), kde stěžovatel nemohl podat odvolání, neboť žalovaná částka činila 1 006,50 Kč. V nyní posuzované věci však z důvodu, že šlo o rozsudek pro zmeškání, stěžovatel odvolání proti napadenému rozsudku podat mohl, o čemž byl v napadeném rozsudku řádně poučen. Obdobně byl řádně poučen o možnosti podat odvolání proti napadenému usnesení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka