Legislator Giurisprudenza & Legislazione
II.ÚS 1146/14 ECLI:CZ:US:2014:2.US.1146.14.1 Generato dall'IA

Constitutional Court dismisses appeal against first-instance verdict due to exhaustion of remedies requirement. Stipulates that pending second-instance appeal renders constitutional complaint inadmissible. Upholds principle of subsidiarity in constitutional review mechanisms.

Numero d'incarto II.ÚS 1146/14
Autorità giudiziaria
Giurisdizione Cechia (CZ)
Data della decisione
Esito del giudizio Respinto (Dismissed)

Sintesi Legislator

Generato dall'IA

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against a first-instance criminal verdict. The applicant argued a violation of fair trial rights while an appeal against the first-instance judgment was still pending and undecided. The court ruled the complaint inadmissible because the applicant had not exhausted all available legal remedies, specifically the pending appeal, before seeking constitutional review.

Regesto Legislator

Generato dall'IA

Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court; Law No. 200/2012 Coll., on the Administration of Justice: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, as constitutional review is subsidiary to ordinary judicial remedies.

Parole chiave

Generato dall'IA
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility subsidiarity principle pending appeal procedural means protection

Disposizioni normative citate

Generato dall'IA
Law No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
Law No. 200/2012 Coll., on the Administration of Justice

Giurisprudenza citata

Generato dall'IA

Ti chiedi come si applica questa sentenza alla tua fattispecie?

Analizza questa decisione insieme alla legislazione federale e cantonale, ai commentari e alla giurisprudenza successiva in Legislator AI.

Apri in Legislator →

Testo completo

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti M. J., t. č. Vazební věznice, Praha 614 - Ruzyně, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2014 sp. zn. 5 T 150/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, označenou jako "stížnost pro porušení zákona", se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku vydaného v jeho trestní věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil, že v jeho věci probíhá v současné době odvolací řízení u Městského soudu v Praze. Ústavní soud ověřil u vedoucí trestní kanceláře Obvodního soudu pro Prahu 1, že stěžovatel podal proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná. V projednávané věci Ústavní soud nepřehlédl vadu ústavní stížnosti spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ale netrval na jejím odstranění, neboť z obsahu ústavní stížnosti bylo zjevné, že o ní nemůže být věcně rozhodováno.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález

sp. zn. III. ÚS 62/95

ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Požadavek na vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva přitom znamená nejen jejich uplatnění, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich (srov. usnesení

sp. zn. II. ÚS 3898/12

ze dne 21. 2. 2013, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Pokud stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, o kterém zatím nebylo rozhodnuto, nelze mít za to, že tím vyčerpal veškeré procesní prostředky, které měl k dispozici.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje. Pokud by s odvoláním neuspěl, má k dispozici ještě mimořádný opravný prostředek - dovolání, a pokud by i po rozhodnutí Nejvyššího soudu měl za to, že v řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti, zohledňující i průběh a výsledky odvolacího a dovolacího řízení (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 3407/11

ze dne 5. 12. 2011,

sp. zn. II. ÚS 3572/13

ze dne 19. 12. 2013).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. dubna 2014

Milada Tomková, v. r.

soudkyně zpravodajka