Constitutional Court dismisses appeal on deprivation of citizenship based on incomplete evidence and lack of EU law application.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Jana Alexandra Herbersteina, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Chládkem, advokátem se sídlem Minoritská 10, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 61/2011-133 ze dne 25. 1. 2013, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 248/2007-89 ze dne 30. 12. 2010, rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. VS-5205/51/2-1991 ze dne 27. 6. 2007 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje č. j. KUJCK/26234/05/OLVV ze dne 16. 1. 2006 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tato správní a soudní rozhodnutí vycházejí ze skutkového a právního závěru o pozbytí československého státního občanství stěžovatele na základě ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen "dekret č. 33").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje nebylo vyhověno žádosti o zjištění státního občanství a vydání potvrzení o tom, že stěžovatel československé občanství nikdy nepozbyl. Stěžovatel proti zamítavému rozhodnutí podal odvolání. Ministerstvo vnitra však v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání zamítlo a zmíněné rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje potvrdilo s tím, že stěžovatel pozbyl československé státní občanství dle ustanovení § 1 odstavce 1 dekretu č. 33, a vydání potvrzení o nepozbytí československého občanství tak není možné. Stěžovatel následně rozhodnutí odvolacího orgánu napadl správní žalobou u Městského soudu v Praze, který ji výše citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud též coby nedůvodnou zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem.

Stěžovatel tvrdí, že výše napadnutými rozhodnutími mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť správní orgány rozhodly na základě neúplných podkladů, a došlo tak k nezákonné mezeře v dokazování. Těmito nedostatky mělo být stěžovateli zasaženo do jeho práv dle čl. 3 a 4 Listiny (zejména do práva svobodně rozhodovat o své národnosti), když byl posuzován správními orgány jako osoba německé národnosti ve smyslu dekretu č. 33, což ve svém důsledku vedlo k závěru správních orgánů o pozbytí československého občanství a nevydání potvrzení o zachování kontinuity československého státního občanství. Závěrem poukázal na judikaturní závěry nálezu Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 147/03

ze dne 31. 8. 2005 a požádal Ústavní soud, aby položil Soudnímu dvoru EU v této souvislosti příslušné předběžné otázky dle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutno podotknout, že Ústavní soud funguje jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecného soudnictví, a nelze proto na něj pohlížet jako na další odvolací instanci. Cílem jeho činnosti je pouze ochrana ústavně zaručených lidských práv a základních svobod jednotlivce, která by mohla být rozhodnutími orgánu veřejné moci dotčena či omezena. Úlohou Ústavního soudu tak není obecné soudy při výkladu práva a hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn. III. ÚS 23/93

(N 5/1 SbNU 41)], ale zejména posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo v extrémním nesouladu s prováděným dokazováním nebo popírající samotnou existenci ústavně zaručených práv stěžovatele.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporovaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Správní orgány i soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Ústavní soud konstatuje, že výše uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Nelze usoudit, že závěr o pozbytí československého státního občanství stěžovatele na základě dekretu č. 33 je s provedeným dokazováním v extrémním nesouladu. Jak plyne zejména z podrobného odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (str. 5 a násl.), na základě dostupného archivního materiálu bylo požadavkům na řádné dokazování učiněno zadost, když bylo postaveno najisto, že žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odstavce 1 dekretu č. 33 nepodal sám stěžovatel, přičemž žádosti o zachování československého občanství § 2 odstavce 2 dekretu č. 33, kterou podala stěžovatelova matka, nebylo na základě shromážděných podkladů vyhověno. Správní orgány v této souvislosti provedly obsáhlé důkazy archivními a dalšími materiály a, jak uvedl kasační soud v napadeném rozsudku (str. 9), v důsledku nových zjištění došlo k podstatné změně skutkového stavu, v jehož světle se již závěry Ústavního soudu vyslovené ve shora připomenutém nálezu Ústavního soudu nemohou uplatnit.

Stěžovatel dále brojí na ochranu svých práv podle čl. 3 a 4 Listiny, a to zejména na ochranu práva svobodně se rozhodovat o své národnosti. Ústavní soud jen připomíná, že dnešní význam pojmu národnosti, tak jak je použit pro právo rozhodnout se o vlastní národnosti v Listině, se liší od tehdejšího významu pojmu národnost ve smyslu dekretu č. 33, který je poplatný době svého používání. Pro stěžovatele však z toho v této souvislosti především plyne, že jak ve vztahu k národnosti české, tak i ve vztahu k národnosti německé ve smyslu dekretu č. 33 došlo v případě stěžovatele k pozbytí československého občanství a přetržení jeho kontinuity.

Stěžejní význam, jak na to poukázaly zvláště správní soudy, má totiž nabytí německé státní příslušnosti na základě žádosti o určení německé národní příslušnosti v období zvýšeného ohrožení republiky, jímž došlo podle § 1 odstavce 1 dekretu č. 33 k pozbytí československého občanství. Tuto žádost podal (též) za stěžovatele jeho otec a žádost byla říšskými orgány kladně vyřízena. Lze připomenout, že k nabytí říšského občanství u osob německé národnosti dle tehdejšího významu žijících na území Protektorátu došlo na základě výnosu z 16. 3. 1939 č. 75/1939 Sb., o Protektorátu Čechy a Morava, bez dalšího. Podání žádosti o určení německé národní příslušnosti k říšským orgánům a její kladné vyřízení po tomto datu, se v předmětném řízení stalo nezvratným důkazem, že i stěžovatel se stal říšským občanem.

K otázce, zda byla německá státní příslušnost platně nabyta i přes neudělení souhlasu opatrovnického soudu, lze jen dodat, že akty orgánů Třetí říše jsou zpětně nepřezkoumatelné, navíc vydané říšskými orgány. Stěžovatel tehdy německé občanství platně nabyl, čímž československé již na základě uvedeného § 1 odstavce 1 dekretu č. 33 pozbyl, a toto pozbytí nebylo dle provedeného dokazování nijak zhojeno.

Pokud jde o žádost stěžovatele, aby Ústavní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, nelze k ní přihlédnout již proto, že jejího položení se stěžovatel v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nedomáhal, což ostatně v ústavní stížnosti ani nijak nevyvrací. Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje (s poukazem na judikaturu německého Spolkového ústavního soudu), že za určitých okolností s komunitárním právem rozporné nepoložení předběžné otázky může být zásahem do základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na zákonného soudce, garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 8. 1. 2009

sp. zn. II. ÚS 1009/08

(N 6/52 SbNU 57) a stěžovatelem výše citovaný nález

sp. zn. II. ÚS 1658/11

]. O porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, kdy český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též jen "ESD") svévolně (srov. odst. 21 a 22 výše cit. nálezu ze dne 8. 1. 2009). V této spojitosti se pak sluší připomenout, že Nejvyšší správní soud žádný akt komunitárního práva neaplikoval, a proto zde ani nebyl prostor pro předložení takové otázky. Sluší se zde také připomenout doktrínu formulovanou rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, a navazující judikaturu, podle které (národní) soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemá povinnost požádat o rozhodnutí předběžné otázky, jestliže otázka týkající se výkladu práva Společenství (po lisabonské revizi práva Evropské unie) před ním nevyvstala, resp. otázka výkladu komunitárního práva (práva EU) není významná pro řešení daného případu. Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti žádným "evropským přesahem" jeho případu ani neargumentoval.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. dubna 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu