Constitutional Court dismisses second identical complaint as inadmissible due to procedural time limits and exhaustion of remedies.

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Martina Foltýna, zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 6 To 6/2013-413 ze dne 11. 4. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 777/2013-24 ze dne 21. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 2. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 3, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 a čl. 17 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 5, čl. 7, čl. 8, čl. 12 a čl. 30 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhuje, aby bylo Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, uloženo vyřešit předběžnou otázku dle § 9a zákona č. 141/1961 Sb. a žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížnost podává v zákonné lhůtě dle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tj. před uplynutím 60 dnů od doručení usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 3449/13

ze dne 4. 12. 2013, neboť i tímto usnesením byla dle jeho názoru porušena výše uvedená ústavní práva, zejména právo na zachování lidské důstojnosti, právo na ochranu osobnosti, včetně dobré pověsti, a právo na spravedlivý proces, přičemž jím došlo k majetkové i nemajetkové újmě.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušen rozsudek Okresního soudu v Kroměříži č. j. 1 T 18/2012-350 ze dne 6. 12. 2012, a trestní věc vedená proti stěžovateli pro skutek, v němž byl spatřován jednak přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru dle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, a jednak přečin vydírání dle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, byla postoupena k projednání Městskému úřadu v Kroměříži. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel podal proti oběma v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením

sp. zn. IV. ÚS 3449/13

ze dne 4. 12. 2013 odmítl jako nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytuje.

Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak není.

Stěžovatel brojí proti stejným rozhodnutím obecných soudů již v pořadí druhou ústavní stížností, přičemž zákonnou dvouměsíční lhůtu k jejímu podání odvozuje od doručení usnesení Ústavního soudu, kterým byla jeho první ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná. Toto usnesení Ústavního soudu sice formálně v petitu nenapadá, dle obsahu ústavní stížnosti s ním však obsáhle polemizuje a vznáší argumenty na podporu svého tvrzení o protiústavním postupu Ústavního soudu.

Již ve zmiňovaném a stěžovatelem kritizovaném usnesení,

sp. zn. IV. ÚS 3449/13

, Ústavní soud upozornil na to, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud v něm s odkazem na svoji judikaturu připomněl, že trestní věc stěžovatele se nachází ve stádiu, kdy o ní není rozhodnuto konečným způsobem (rozhodnutí příslušného přestupkového orgánu bude výsledkem procesu dalšího skutkového zjišťování a hodnocení důkazů, které až posléze najde svůj odraz v právním posouzení věci a stěžovatel má možnost v dalším řízení uplatňovat námitky či vznášet důkazní návrhy a podávat opravné prostředky), takže napadená rozhodnutí nepředstavují autoritativní konstatování stěžovatelovy viny a ústavní stížnost je tak podána předčasně.

Na těchto dříve vyslovených názorech, opřených o judikáty vydané v obdobných případech, Ústavní soud setrvává i nyní v souvislosti s posouzením druhé ústavní stížnosti stěžovatele podané proti týmž soudním rozhodnutím; okolnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, není jakkoliv relevantní.

I pokud by snad Ústavní soud posoudil tuto novou ústavní stížnost jako přípustnou (což však neučinil), musel by ji rovněž odmítnout. Byl by totiž povinen zkoumat, zda jsou splněny i další podmínky jejího projednání, přičemž by musel dospět k závěru, že druhá identická stížnost byla podána po uplynutí lhůty uvedené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutím o posledním procesním prostředku ve smyslu tohoto ustanovení by bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 (a nikoliv rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 3449/13

, jak se domnívá stěžovatel) a toto usnesení bylo stěžovateli doručeno (dle jeho tvrzení v první ústavní stížnosti) dne 16. 9. 2013, takže nyní projednávanou stížnost by podal zjevně po uplynutí dvouměsíční lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 2066/08

,

sp. zn. II. ÚS 3186/13

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

V souvislosti s námitkami proti postupu Ústavního soudu při rozhodování o první ústavní stížnosti stěžovatele je pak nutné konstatovat, že rozhodnutí Ústavního soudu (ať již nálezy či usnesení) jsou konečná a nelze proti nim uplatnit žádné opravné prostředky (srov. čl. 89 Ústavy ve spojení s § 54 odst. 2 a § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě jednoinstančního rozhodování, jehož výsledek nelze pro jeho specifickou povahu a úlohu zvrátit jinými prostředky. Výjimky, kdy Ústavní soud na návrh své rozhodnutí zruší a ve věci rozhodne znovu, jsou stanoveny zákonem o Ústavním soudu (viz § 105, § 119 a násl. tohoto zákona). V posuzované věci se však o uplatnění takového návrhu nejedná (srov. usnesení

sp. zn. IV. ÚS 2383/08

,

sp. zn. III. ÚS 2839/09

,

sp. zn. II. ÚS 601/11

,

sp. zn. II. ÚS 3186/13

, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. S ohledem na výsledek řízení nelze vyhovět návrhu na přiznání práva na náhradu nákladů řízení (viz § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2014

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj