Constitutional Court dismisses appeal claiming unfair trial in usury conviction case.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Fryšákem, advokátem se sídlem Olomouc, Tomkova 57/27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 4 Tdo 416/2013-43, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. 61 To 474/2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 1 T 15/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl uznán vinným trestným činem lichvy podle ustanovení § 253 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dále uvedeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele.

II. Trestného činu lichvy se měl dopustit tím, že spolu s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli participujícími na činnosti společnosti EuroCash, s. r. o., se sídlem Ostrava, dne 19. 1. 2007 uzavřel s poškozenou smlouvu o úvěru na částku ve výši 60 000 Kč, kde byla stanovena měsíční splátka ve výši 2 491 Kč s úrokem 44,1 % p. a., přičemž obviněný (stěžovatel) využil při uzavírání smlouvy finanční tísně a rozumové slabosti poškozené, neboť tato se zavázala v rámci zajištění poskytnutých finančních prostředků z úvěru převést na obviněného práva a povinnosti k specifikovanému družstevnímu bytu 2+1 v Praze v hodnotě 1 687 000 Kč, což téhož dne rovněž učinila. Následně, když poškozená nebyla schopna hradit řádně dohodnuté splátky poskytnutého podnikatelského úvěru, obviněný (stěžovatel) ihned pohledávku uplatnil, převedl členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu na jinou osobu, a poškozená byla nucena byt vyklidit. Za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody částku 1 627 000 Kč (se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních).

Ve věci bylo několikrát rozhodováno. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v návaznosti na procesně předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2011 č. j.Tdo 1544/2011-37, kterým bylo v téže trestní věci rozhodnuto o v pořadí prvém dovolání stěžovatele proti procesně předcházejícímu odsuzujícímu rozhodnutí, k němuž došlo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 1 T 15/2010 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 61 To 227/2011.

III. Stěžovatel uvádí, že se trestného činu nedopustil, přičemž jeho obhajoba nebyla provedenými důkazy před soudem prvního ani druhého stupně jakkoli vyvrácena. Zdůrazňuje, že pouze (jako věřitel) podepsal s poškozenou smlouvu o úvěru. Veškeré další kroky, ke kterým následně ve vztahu k poškozené v souvislosti s předmětným úvěrem došlo, neuskutečňoval stěžovatel, ale osoby od obviněného zcela odlišné, které tak nečinily ani na základě jakýchkoliv pokynů od obviněného, ale fakticky ani s jeho vědomím.

Podle stěžovatele podpis úvěrové smlouvy a udělení plné moci zmocněncům k realizaci dalších kroků nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 253 odst. 1, 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a reálně ani naplnit nemohou, jelikož zde chybí "lichevní jednání" obviněného. Přestože tedy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že stěžovatel jako obviněný naplnil objektivní, jakož i subjektivní stránku žalovaného trestného činu, tak i přesto byl za tento trestný čin pravomocně uznán vinným a odsouzen.

Dále stěžovatel tvrdí, že nalézací, odvolací i Nejvyšší soud při svém rozhodování nerespektovaly závazný pokyn, jakož i právní názor, který byl výslovně vyjádřen v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2011, a naopak v přímém rozporu s tímto závazným pokynem a výslovným právním názorem jednaly a rozhodly.

Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

IV. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Dospěl poté k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám stěžovatele.

Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Skutkové a právní závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, vyhodnocených v souladu s pravidly stanovenými trestním řádem. Rozhodnutí soudů jsou pečlivě odůvodněna a je v nich vyloženo, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů soudy dovodily naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 trestního zákona.

Soudy dospěly k závěru, že vzhledem k výši úročení (44,1 % za rok), závazku v úvěrové smlouvě uzavřít smlouvu o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu a vlastní smlouvě o zajišťovacím převodu členských práv v bytovém družstvu, kdy hodnota nemovitosti značně (více než 28x) přesahovala výši zapůjčené peněžní částky, se jednalo o lichvářský úrok, resp. o lichvářské plnění. Poškozená přitom slíbila toto plnění, jež je v hrubém nepoměru s poskytnutou půjčkou, právě v tísni, zapříčiněné jejími sníženými intelektuálními schopnostmi, psychickou, osobní a finanční tísní.

Bylo zjištěno, že stěžovatel zakládal úvěrové vztahy a uděloval generální plné moci k realizaci úvěrových vztahů dalšími osobami s plným vědomím toho, v jaké nepříznivé situaci klienti jsou a do jaké ještě více nepříznivé situace se reálně mohou dostat. I když se tedy stěžovatel dalšího průběhu konkrétního úvěrového vztahu prokazatelně objektivně neúčastnil ani o něm nebyl prokazatelně konkrétně informován, kryje jeho eventuální úmysl nutný k naplnění žalovaného trestného činu lichvy i konkrétní případ poškozené.

Právním závěrům soudů, podle nichž jednáním stěžovatele došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 trestního zákona, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na logická a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.

Ústavní soud neshledal jako případnou ani námitku, že trestní soudy nerespektovaly závazný názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho prvním rozhodnutí ze dne 29. 12. 2011. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že trestní soudy se znovu pečlivě zabývaly otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu lichvy. Znovu hodnotily důkazy již provedené i důkazy nové, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž své závěry podrobně odůvodnily. V tomto směru neshledal pochybení ani Nejvyšší soud, který ve svém odmítavém usnesení (v pořadí druhém rozhodnutí o dovolání) reagoval na všechny stěžovatelem předložené argumenty, přičemž dovolání shledal neopodstatněným.

Ústavní soud uzavírá, že nalézací, odvolací i dovolací soud ve vztahu ke stěžovateli postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k jeho pravomocnému odsouzení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Okolnost, že stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Právo na spravedlivý (řádný) proces totiž není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonu odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. března 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu