Constitutional Court dismisses appeal for unclear restitution claim violating fair trial rights.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bettiny Stapleton, 2) Thomase Karena, 3) Felix Kohn Trust (EIN 35-6807929), se sídlem 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, USA, beneficienti Mary A. E. Kohn a Michael P. Kohn, všichni společně zastoupeni Dr. Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., 14 Penn Plaza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York, N. Y. 10122, č. reg. u ČAK 90331, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 č. j. 28 Cdo 785/2013-139, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2012 č. j. 64 Co 363/2012-75 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2012 č. j. 39 C 42/2011-42, o žalobě proti správnímu rozhodnutí Ministerstva financí ČR a o náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace průběhu řízení

1. Výše označení stěžovatelé podali ve lhůtě prostřednictvím právního zástupce a po vyčerpání všech předchozích procesních prostředků ústavní stížnost, v níž vytýkali obecným soudům zásah do svých základních práv na spravedlivý proces [viz čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a na nenaplnění "legitimního očekávání náhrady za zestátněný majetek podle zákona č. 87/1991 Sb." (zřejmě mělo jít o porušení čl. 11 Listiny, eventuálně též čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).

2. Ve věci, v níž byla žaloba titulována na finanční náhradu a na nedostatek existence řádného správního rozhodnutí Ministerstva financí, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 tak, že se žaloba podaná soudu 9. 11. 2010 odmítá. Tento výrok odůvodnil vyčerpáním postupu podle § 43 odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."); žalobci ani přes postup a poučení soudu prvního stupně neodstranili vady žaloby. Nesplnění podmínky řízení přisvědčil přes odvolání žalobců též Městský soud v Praze. Také on dovodil nejasnost a neurčitost žaloby, neboť nebylo zřejmé, zda se žalobci domáhají vydání věci, odškodnění podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, či pouze popisují průběh jiných soudních řízení, která vedli nebo vedou. Následně podali žalobci dovolání a Nejvyšší soud (identifikace rozhodnutí uvedena v záhlaví, stejně jako usnesení již zmíněných) jejich dovolání odmítl. V usnesení nejvyšší obecné instance se podrobně rekapituluje průběh řízení, doplňuje se eventualita úmyslu žalobců nechat přezkoumat rozhodnutí správního orgánu (§ 244 odst. 1 o. s. ř.) a závěrem se podává, že postup nižších instancí nevykazuje vady a napadená rozhodnutí tak postrádají předpoklad řešení otázky zásadního právního významu (§ 237 o. s. ř.).

II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení

3. Veškerá rozhodnutí obecných soudů napadli žalobci ústavní stížností. V ní se poukazuje na předmět řízení, jehož geneze se datuje od znárodnění majetku pana Felixe Kohna, který byl za druhé světové války letcem RAF, bez náhrady. Stalo se tak podle tvrzení stěžovatelů v letech 1948-1955 v rámci znárodnění majetkové podstaty "veřejných obchodních firem" G. Kohn a syn a Leo Czech a spol. Nároky nynějších stěžovatelů (žalobců) jako právních nástupců však byly přes existenci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, fakticky zamítnuty bez vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatelé dále tvrdí, že vůči nim došlo k porušení ústavně zaručené zásady spravedlivého procesu, práva na dědění a zákazu soudního formalismu. Brojí též proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, proti nedostatkům v odůvodnění rozhodnutí všech obecných soudů, a bez dalšího poukazují na nesplnění povinností z ustanovení § 7 odst. 3 a § 13 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. V samotném závěru podání, z něhož je podle obsahu zřejmá snaha dosáhnout zrušení všech rozhodnutí obecných soudů, navrhují stěžovatelé, aby se Ústavní soud "ve svém verdiktu jasně vyslovil" k postupu Ministerstva financí po desetiletém projednávání jejich nároků. Ústavní soud by měl ve věci nařídit jednání.

4. K ústavní stížnosti podal vyjádření Nejvyšší soud, Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 1. Všechny soudy považovaly svůj postup za oprávněný a poukázaly na obsah usnesení jimi vydaných.

III. Právní posouzení

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ve všech fázích řízení před obecnými soudy se jednalo o odstranění vad žaloby, jejichž existence bránila dalšímu projednání věci. Předmět řízení byl vymezen zjevně neurčitě a skutečně se jeví, jako by žalobci chtěli dosáhnout jakéhosi generálního potvrzení správnosti svého postupu, který by jim umožnil pokračovat v uplatnění majetkových nároků vůči Ministerstvu financí či případně před obecnými soudy. Taková argumentace však nemohla oprávnit další projednávání věci, a jestliže obecné soudy trvaly na odstranění vad žaloby v intencích § 43 o. s. ř., počínaly si správně. Ani Ústavnímu soudu není, a to dokonce ani z ústavní stížnosti, jasný obsah či předmět řízení, o kterém má být jednáno. Tím spíše pak nelze usuzovat, že by, při vědomí zásady minimalizace zásahů do rozhodování obecných soudů a subsidiarity ústavního přezkumu, mohl cokoli změnit stran věci samé. I při ohledu na skutková východiska tvrzení žalobců, jež nevylučují možnost spáchané (leč nyní blíže nepopsané) majetkové křivdy, nelze dospět k závěru, že by odmítavá usnesení obecných soudů znamenala ve svých důsledcích denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) vůči stěžovatelům.

7. Nezbývá než v obecnější rovině připomenout, že bez náležité specifikace tvrzených restitučních požadavků nelze konkretizovat ani právní kvalifikaci případných nároků; ostatně stěžovatelům nesvědčí ani právo na restituci jako takovou, neboť toto právo není součástí evropského či českého katalogu základních práv. V případě restituce jde o beneficium vůči restituentům, plynoucí nikoli ve všech důsledcích z Listiny či evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale ze zákonné úpravy v českém právním řádu. K tomu blíže viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 1160/13

, nebo podrobněji Malenovský, J. "Právo na restituci" ve státech střední a východní Evropy ve světle judikatury Evropské komise a Evropského soudu pro lidská práva, Právník č. 6/2003, str. 537 a násl.

8. Z výše řečených důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu