Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding expropriation costs as manifestly unfounded.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Vincoura, právně zastoupeného Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem Štěpánská 49, Praha, proti usnesení soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ JUDr. Marcela Smékala ze dne 1. 10. 2013 č. j. 081 Ex 03971/11-065 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013 č. j. 16 Co 494/2013-69, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 2. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že oprávněný se vůči němu jako povinnému domáhá exekuce na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 16 EC 82/2010 ze dne 14. 10. 2010. V této věci vydal exekutor dne 1. 10. 2013 usnesení č. j. 081 EX 03971/11, kterým k návrhu stěžovatele zrušil zřízení exekutorského zástavního práva k nemovitosti - bytové jednotce X v k. ú. Jesenice u Prahy (výrok I.), avšak stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II.).

3. Skutečnost, že oběma napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soud nerespektoval skutečnosti vztahující se k nařízení exekuce. Stěžovatel již od počátku exekučního řízení poukazoval na neoprávněnost exekuce, kdy o dluhu - uplatněné smluvní pokutě 5 000 Kč za nevrácený modem v hodnotě maximálně 200 Kč - nevěděl, když veškeré soudní a exekuční doručování bylo chybné. Stěžovatel se tak o exekuci dověděl až poté, co mu byl obstaven jeho běžný účet, byla postižena jeho mzda a bylo zřízeno zástavní právo k jeho nemovitosti. Stěžovatel si proto musel najmout právního zástupce, který by mu právně pomohl proti postupu exekutora. Stěžovatel je přesvědčen, že byl neoprávněně zajištěn majetek, jehož hodnota činila 3 149 000 Kč. Pokud byl tedy exekucí postižen byt jako celek, je pro účely náhrady nákladů řízení tato hodnota výchozí tarifní hodnotou. Jeden úkon právní služby je stanoven na 20 900 Kč, takže za 2 úkony právní služby a dva režijní paušály po 300 Kč náleží na nákladech řízení celkem 42 400 Kč. Stěžovatel uvádí, že tuto částku musel za právní zastoupení zaplatit advokátovi a bylo by nespravedlivé, aby musel tuto odměnu hradit ze svého.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.

5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení

sp. zn. III. ÚS 109/03

,

sp. zn. IV. ÚS 10/98

,

sp. zn. I. ÚS 30/02

dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz či

sp. zn. IV. ÚS 303/02

, publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307).

6. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavně právní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné (srov. např. nálezy

sp. zn. III. ÚS 224/98

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 17,

sp. zn. II. ÚS 598/2000

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, str. 23 a další).

7. Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Exekučním příkazem bylo rozhodnuto o provedení exekuce zřízením exekutorského zástavního práva. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení správně uvedl, že jeho zřízení má pouze funkci zajišťovací a nedochází tak k faktickému postižení nemovitosti, jako je tomu u nařízení exekuce prodejem nemovitosti. Exekuce tímto způsobem byla zastavena, neboť k exekuci došlo srážkami ze mzdy a postižením účtu stěžovatele. Zastavení exekuce tedy podle soudu primárně zavinil stěžovatel. Náklady řízení navíc nelze počítat z hodnoty nemovitosti, jak se domnívá stěžovatel, ale pouze z částky, která je předmětem exekuce.

8. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je tak pouhá polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů exekučního řízení, konkrétně otázka zavinění ve vztahu k zastavení řízení, která však v daném případě postrádá jakýkoli ústavněprávní rozměr. Stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

9. Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že postup v případech, kdy byla nesprávným úředním postupem soudního exekutora způsobena škoda, upravuje zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (§ 3, § 4 ve spojení s § 16).

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu