Constitutional Court dismisses constitutional complaint as inadmissible because appeal was filed before appellate court ruling.

Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu obchodní společnosti Center k. s., IČ 49709674 se sídlem v Praze 1, Rytířská 12, zastoupené Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem HKDW Legal s. r. o., AK se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 č. j. 58 Co 466/2013-201, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností doručenou dne 5. 3. 2014 se obchodní společnost Center k. s., se sídlem v Praze 1 (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o vyklizení nebytových prostor.

V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle ustanovení § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") její návrh projednal přednostně jako věc naléhavou, a podle ustanovení § 79 odst. 2 citovaného zákona odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.

Stěžovatelka v odst. 6 ústavní stížnosti (na str. 3) uvedla, že ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu napadla v zákonné lhůtě rovněž dovoláním a že ústavní stížnost podala pouze z opatrnosti, neboť měla důvodné pochybnosti o tom, zda dovolání v jejím případě představuje účinný procesní prostředek k ochraně práv.

Další obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadeného blíže reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.

II. Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.

Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelka je tedy povinna vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena.

Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost stěžovatelky byla podána předčasně. Jde tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2007

sp. zn. IV. ÚS 393/06

[U 2/44 SbNU 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:

"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. .... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu."

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. § 16, § 40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).

Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal projednatelným ani s ústavní stížností spojený návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Jelikož Ústavní soud návrh projednal bezodkladně, nebylo třeba postupovat dle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně subsidiarity ústavněprávní ochrany a minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2014

Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj