Constitutional Court dismisses solar levy constitutional complaint for non-exhaustion of remedies.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SOLAR PROJEKT LIBNÍČ, s. r. o. se sídlem Olomoucká 3419/7, Brno, IČ: 281 13 098, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013 č. j. 2 Afs 35/2013-27, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 Af 611/2012-34, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7278/12-1200, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Finanční úřad v Českých Budějovicích rozhodnutími ze dne 27. 3. 2012 č. j. 142825/12/077910302673, ze dne 27. 4. 2012 č. j. 286585/12/077910302673, ze dne 27. 4. 2012 č. j. 286612/12/077910302673, ze dne 3. 7. 2012 č. j. 364521/12/077910302673, a ze dne 3. 7. 2012 č. j. 364545/12/077910302673 zamítl podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, stížnosti stěžovatelky na postup plátce daně E.ON Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při odvodu elektřiny vyrobené ze slunečního záření za období: prosinec 2011 (rozhodnutí ze dne 27. 3. 2012), leden 2012 (rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012), únor 2012 (rozhodnutí ze dne 27. 4. 2012), březen 2012 (rozhodnutí ze 3. 7. 2012), duben 2012 (rozhodnutí ze dne 3. 7. 2012). Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 3. 10. 2012 č. j. 7278/12-1200 odmítlo odvolání stěžovatelky, citovaná rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo a konstatovalo, že správce daně postupoval souladně se zásadami daňového řízení, respektoval právní úpravu, v postupu plátce daně neshledal pochybení a připomněl, že otázku protiústavnosti postupu plátce daně při odvodu elektřiny vyrobené ze slunečního záření Ústavní soud již posoudil, jak plyne z jeho nálezu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. 10 Af 611/2012-34 správní žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství zamítl a v odůvodnění poukázal na to, že srážka výkupní ceny byla provedena v souladu se zákonem; podrobněji odkázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

.

Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2013 č. j. 2 Afs 35/2013-27 kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V odůvodnění především zdůraznil, že s ohledem na argumentaci stěžovatelky v řízení před krajským soudem a také v kasační stížnosti považuje za zcela dostatečný úplný odkaz krajského soudu na právní názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

, který je povinen respektovat nejen krajský soud, ale také Nejvyšší správní soud (dále též "kasační soud").

Kasační soud ostatně stěžejní názory Ústavního soudu, které se týkají stěžovatelčina tvrzení o tom, že právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření porušuje princip rovnosti, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity, stručně shrnul. V souvislosti s otázkou výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů navíc poukázal na to, že Ústavní soud se zabýval ziskovostí tohoto podnikání a připustil, že ve své podstatě sice došlo ke změně výše podpory, ta je však kvalifikovaně (tj. s ohledem na zákonem zakotvené garance výše výnosů za jednotku elektřiny při podpoře výkupních cen a také prosté doby návratnosti investice po dobu 15 let) zachována. Současně kasační soud zdůraznil, že návratnost investice (ve smyslu zákonných garanci), jakož i otázku přiměřeného zisku z podnikání na regulovaném trhu je nutno vztahovat k celkovému období předpokládané (dvacetileté) životnosti fotovoltaických panelů, kdy (posléze) dojde k výraznému růstu zisku. K otázce rozdílného přístupu k odlišným skupinám výrobců poukázal na to, že tento je ústavně akceptovatelný, pokud je založen na objektivních a rozumných důvodech; tím nepochybně je prudký propad cen komponentů fotovoltaických elektráren, který měl za následek nepřiměřený nárůst garantované ceny za výkup elektřiny, čímž se narušila rovnost mezi jednotlivými skupinami výrobců elektrické energie z obnovitelných zdrojů. V tomto kontextu kasační soud také podrobněji zdůvodnil, proč zavedení odvodu neomezuje hospodářskou soutěž a ani svobodu podnikání.

Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že pokud se stěžovatelka domáhá zohlednění individuálních okolností (a tedy možné aplikace výjimky z pravidla, kterou Ústavní soud připustil v nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

), pak zůstává jen u obecného tvrzení a totéž je nutno konstatovat i ve vztahu k důkazním návrhům; ani ve správní žalobě, ani v následné kasační stížnosti stěžovatelka svou hospodářskou situaci blíže konkrétně nepopsala (a to včetně nákladů, běžného provozu, lhůt pro splatnost jejích závazků, výnosů atd.). Odkaz na účetnictví či analýzu návratnosti investic kasační soud hodnotil jako příliš obecný a v konečném důsledku nic neprokazující. Přezkum důvodnosti této námitky proto nutně zůstává jen ve zcela obecné rovině. Kasační soud se proto (ohledně tvrzených individuálních protiústavních účinků novely zákona č. 180/2005 Sb.) ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a nepřehlédl, že od doby vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

do podání správní žaloby uplynulo více než půl roku, což je dostatečná doba pro to, aby se stěžovatelka alespoň pokusila zpracovat potřebné podklady či připojila konkrétní dokumenty z účetnictví. Ostatně ani v řízení o kasační stížnosti stěžovatelka nebyla schopna alespoň s určitou mírou detailnosti dokumentovat vliv zavedení odvodu na její hospodářskou situaci.

III. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlém shrnutí dosavadního průběhu řízení poukázala na to, že jí podrobně argumentovaný zásah do legitimního očekávání nabytí majetku nebyl založen pouze na porušení záruk, které jí stát prostřednictvím zákonné garance patnáctileté doby návratnosti investice a stability výkupní ceny poskytl, ale bezdůvodně zasahuje do principu rovnosti a je projevem libovůle zákonodárce. Stěžovatelka si je (obdobně jako v kasační stížnosti) vědoma nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

, avšak se závěry Ústavního soudu se neztotožňuje, a to ať se již jedná o jím pominutou záruku nesnížení výkupních cen nebo návratnost diskontovanou. Stěžovatelka dále připomněla, že Ústavní soud v citovaném nálezu sice ustanovení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. nepovažuje jako celek za ustanovení odporující ústavnímu pořádku, přesto připouští, že aplikace těchto ustanovení může na výrobce dolehnout v podobě tzv. rdousícího efektu a zasáhnout jeho samotnou majetkovou podstatu v rozporu s čl. 11 Listiny, což bude vyvoláno nedodržením garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém) trvání. Stěžovatelka poukázala na důkazní a procesní návrhy podané v řízení o kasační stížnosti, kterými se však Nejvyšší správní soud odmítl zabývat, konstatoval neunesení důkazního břemene a vytvořil situaci, kdy stěžovatelka nemohla prosadit svou argumentaci ať již v důsledku požadavku na věrohodné okamžité předložení důkazů nebo naopak požadavku na předložení věrohodných důkazů zobrazujících stav, který nastane za několik let; jedná se vlastně o argumentaci "začarovaným kruhem", kdy soudní orgány odmítají posoudit individuální situaci stěžovatelky.

IV. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. V této souvislosti je podstatné, že nyní posuzovaná ústavní stížnost vykazuje z hlediska obsahu a vymezení podstaty materie v rozhodném smyslu obdobné znaky s ústavní stížností jiných stěžovatelů, o nichž Ústavní soud rozhodl již dříve a jako zjevně neopodstatněné je odmítl (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 3177/13

,

IV. ÚS 3204/13

). Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se ani nyní zásadně odchýlit.

Ústavní soud musí (obdobně jako v citovaných usneseních) zdůraznit, že nález

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

byl vydán dne 15. 5. 2012, avšak krajský soud rozhodl o správní žalobě až dne 14. 3. 2013. Ústavní soud navíc připomíná a souhlasí s argumentací kasačního soudu, že od doby vydání citovaného nálezu Ústavního soudu do podání správní žaloby (svěřené k poštovní přepravě dne 3. 12. 2012 a krajskému soudu doručené dne 4. 12. 2012) uplynulo více než půl roku, což je dostatečná doba na to, aby stěžovatelka (ve vlastním zájmu) věrohodně zpracovala potřebné podklady a připojila konkrétní dokumenty z účetnictví. Stěžovatelka proto mohla v průběhu doby svoji konkrétní odůvodněnou argumentaci o naplnění tzv. rdousícího efektu krajskému soudu předložit.

Namísto toho však stěžovatelka nestřežila řádně svá práva (krajský soud mimo jiné přiléhavě uvedl v napadeném rozsudku, že se zřetelem k době, kdy stěžovatelka uvedla zařízení do provozu, je v době vydání napadeného rozhodnutí pouhou spekulací, že pro návratnost investice stěžovatelky nepostačuje patnáctiletá doba). Stěžovatelka navíc sama na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

ve správní žalobě poukazovala. Ústavní soud proto v souzené věci stěžovatelce nevytýká, že námitku o naplnění rdousícího efektu neuplatnila již před správními orgány (ač tak s ohledem na řízení před odvolacím orgánem - který spojil rozhodování o podaných odvoláních do jednoho řízení - učinit již mohla), nýbrž poukazuje na její argumentaci, která byla Nejvyšším správním soudem kvalifikována jako zůstávající jen v obecné rovině, a to za situace, kdy krajský soud ve věci rozhodl až dne 14. 3. 2013, tedy prakticky deset měsíců po vydání nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

. Stěžovatelka navíc argumentuje jen těmi částmi citovaného nálezu Ústavního soudu, které by mohly mít příznivý dopad na její věc a pomíjí např. skutečnost, že samotný Ústavní soud v tomto nálezu poukazoval na možnosti vznést tyto námitky před správními orgány (viz bod 89). Jak Ústavní soud uvedl například i v usnesení ze dne 31. 10. 2013

sp. zn. III. ÚS 732/13

, "stěžovatelka nedoložila, že by na ni "uvalení" odvodu ze slunečního záření doléhalo jako likvidační, stejně jako v potřebné míře konkrétnosti netvrdila, že právě v jejím (individuálním) případě má zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření za následek, že nebude dosaženo návratnosti investice v zákonem garantované lhůtě [taková tvrzení jsou přitom uplatnitelná především v rámci užití institutů daňového řízení v rovině platební, jakým je kupříkladu posečkání daně dle § 156 a násl. daňového řádu (bod 89 nálezu), případně i prominutí daně dle § 259 a násl. daňového řádu, o nichž je možno usuzovat jako o vhodné platformě pro vytvoření praktických postupů správce daně pro hodnocení, zda je odvod z elektřiny ze slunečního záření v případě jednotlivého poplatníka likvidační].".

Ústavní soud konečně (stejně jako v usneseních

sp. zn. III. ÚS 3177/13

a

IV. ÚS 3204/13

) dodává, že na podstatě výše uvedených závěrů nic nemění ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, které bylo přijato až po vydání (nynější ústavní stížností) napadených rozhodnutí. Toto usnesení rozšířeného senátu uvedlo ve výroku: "I. Konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit ani v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. II. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu.". Podle usnesení rozšířeného senátu by proto měla být námitka likvidačních účinků solárního odvodu v individuálních případech uplatněna jen prostřednictvím institutu prominutí daně, k čemuž v nynějším případě stěžovatelky zjevně nedošlo (nyní napadená rozhodnutí vzešla z řízení o stížnosti na postup plátce daně a z na něj navazujícího řízení před správními soudy). Jinými slovy, vztáhl-li by Ústavní soud toto usnesení rozšířeného senátu na případ stěžovatelky, nemožnost vyhovění její ústavní stížnosti argumentující na poli likvidačních účinků solárního odvodu by platila o to více, a to z důvodu nevyčerpání prostředků k ochraně jejích práv (institut prominutí daně podle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu).

Ústavní soud tedy uzavírá, že v postupu Nejvyššího správního soudu, který na souzenou věc aplikoval podstatné závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012

sp. zn. Pl. ÚS 17/11

, nelze spatřovat zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu