Constitutional Court dismisses constitutional complaint against criminal verdicts for lack of procedural violations. The court rejects claims of unfair trial and personal freedom violations. The decision upholds lower court rulings on fraud charges. The court finds no constitutional defects in the evidence evaluation. The judgment confirms the validity of the criminal convictions. The ruling emphasizes the limits of constitutional review. The court concludes the complaint is clearly unfounded. The decision affirms the lower courts' reasoning. The judgment stands without further appeal. The ruling protects the integrity of criminal proceedings.

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., t. č. Věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Mánesova 19, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012 sp. zn. 57 T 3/2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013 č. j. 7 Tdo 1064/2013-78, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 20. 1. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na osobní svobodu (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod).

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatel a V. M. uznáni vinnými pod bodem ad I výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona v souběhu s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 1, 2 tr. zákona, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, pod bodem ad II/1-5 pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v souběhu s pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (ve výroku specifikovaných). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.

3. Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění, státní zástupkyně a dva z poškozených. Vrchní soud v Praze z podnětu všech podaných odvolání rozsudkem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. 9 To 18/2013 napadený rozsudek v celém rozsahu ohledně obou obviněných podle 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými pod bodem ad I výroku o vině trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 1, 2, odst. 2 písm. b) tr. zákona, pod bodem ad II/1,3-5 výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5, písm. a) tr. zákoníku a pod body ad II/1-5 zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku. Za to odsoudil stěžovatele podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci (ve výroku specifikovaných). Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku a § 74 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody.

4. Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněných v podstatě v tom, že ad I v jednom případě v době do 24. 1. 2008, a ad II v době od srpna 2009 do prosince 2009 v pěti ve výroku o vině specifikovaných případech, po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti, v podvodném úmyslu se záměrem vylákat majetkový prospěch v bodech I, II/1,3-5 neoprávněně převedli ke škodě ve výroku o vině uvedených poškozených vlastnické právo k jejich nemovitostem na jiné subjekty, přičemž postupovali tak, že stěžovatel opatřil padělanou plnou moc, kterou vlastníci nemovitostí zmocňovali osobu J. Kubalíka k uzavření darovacích smluv na předmětné nemovitosti, a opatřil tuto plnou moc padělanou notářskou ověřovací doložkou, tyto doklady předložil v notářské kanceláři v Berouně obviněnému V. M., který s vědomím skutečného stavu věci, neboť znal osobně stěžovatele a věděl, že se vydává za J. Kubalíka, sepsal notářské zápisy o darovacích smlouvách, kterými poškození darovali předmětné nemovitosti jiným subjektům, přičemž stěžovatel zápisy podepsal jménem obdarovaných subjektů i jménem falešného zmocněnce J. K., a následně obviněný V. M. tyto notářské zápisy společně s návrhy na vklad vlastnického práva doručil na příslušná katastrální pracoviště Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, který návrhům vyhověl, přičemž jednáním uvedeným pod bodem I způsobili škodu 603 860 Kč, jednáními pod body II/1,3-5 výroku o vině škodu celkem 78 040 235 Kč; obdobně postupovali též v bodě II/2 výroku o vině, kde však v důsledku dobrovolného zpětvzetí návrhu na vklad k převodu vlastnického práva nedošlo.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění, že shodnými námitkami se již zabýval také soud druhého stupně a stěžovatel tak dovolání, přitom mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako své odvolání. Dospěl dále k závěru, že námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby od počátku trestního řízení a oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ ve výpovědích poškozených, kteří všichni vypověděli, že své nemovitosti neměli v úmyslu prodávat ani darovat, k takovému úkonu nikomu ani plnou moc neudělili, osobu J. Kubalíka ani osoby obviněných neznají.

6. Co se týče výhrad ohledně věrohodnosti svědka B. Holešanského, důkazů zajištěných při domovní prohlídce v bytě stěžovatele a pozdější snahy zpochybnit zákonnost uvedeného úkonu (mj. spekulace, že by třetí osoba podstrčila jiný DVD-nosič jako důkaz určený ke znaleckému zkoumání, který nebyl zajištěn při domovní prohlídce) a závěrům znaleckých posudků z oboru písmoznalectví (včetně dodatků) vypracovaných znalcem JUDr. J. Strakou, jsou tyto závěry obecných soudů, zejména pak Nejvyššího soudu stěžovateli známé z odůvodnění jeho usnesení, a není je třeba opakovat.

II. Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel podal velmi obsáhlou ústavní stížnost. Vytýká nalézacímu soudu, že jeho závěry jsou paušální a souhrnné a že u každého jednotlivého skutku nepopsal konkrétní důkazy, které se k němu vztahují. Dále uvedl, že soud nemá žádný přímý usvědčující důkaz k prokázání jeho viny, ale pouze indicie. Stěžovatel za klíčové označuje tři skupiny důkazů, a to písmoznalecké posudky JUDr. J. Straky, výslechy svědka, původně podezřelého B. Holešanského, a domovní prohlídku. Rovněž tato argumentace je stěžovateli známa a rovněž ji není třeba opakovat s ohledem na možnost, kterou Ústavnímu soudu dává ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", (viz níže).

III. Formální předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stranou řízení (obviněným) v řízení před odvolacím soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Úkolem Ústavního osudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

10. Co do skutkové roviny trestního řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

11. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaných trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 tr. ř. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětných skutků, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení v každém z jeho stadií. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, znovu je třeba zdůraznit, že ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo. Ani pokud jde o právní posouzení skutků, nelze soudům nic vytknout. Rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

12. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním argumentace stěžovatele, se kterou - jak bylo výše zdůrazněno - se obecné soudy dostatečně vypořádaly, přičemž je namístě pro stručnost odkázat na výše uvedenou reprodukci odůvodnění napadených rozhodnutí, a to včetně Nejvyššího soudu. Všechny tyto závěry jsou stěžovateli známé. Proto Ústavní soud mohl postupovat podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., které umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. To je možné za předpokladu, že se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci, ve které se navíc jedná o závěry soudů všech tří stupňů (krajský, vrchní, Nejvyšší soud). Z hlediska své funkce orgánu ochrany ústavnosti Ústavní soud nemá, co by dodal, když žádnou z uvedených závad z hlediska ústavních kautel práva na spravedlivý proces a vedení dokazování v trestním řízení neshledal.

13. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Proto byl odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu